BLACK ORCHIDS

Tato malá Cattleya patří spolu s druhem Catt.walkeriana do poddruhu Rhizantha. Oba jsou to velmi kompaktní a sukulentní druhy, i v nekvetoucím stavu jsou habituálně velmi hezké, zvláště za předpokladu pěstování při silném oslunění, kdy tvoří tlusté kulovité pahlízy a krátké, a značně široké, oválné kožovité listy.

Cattleya nobilior má v Brazílii dvě hlavní centra rozšíření, větší ve státech Mato Grosso, Mato Grosso do Sul a Goiás, zde zasahuje i do Bolívie. Druhé je v úzkém vertikálním pásu států Goiás a Tocantins. Jsou to ještě sušší oblasti položené dále ve vnitrozemí než je hlavní oblast výskytu druhu Cattleya walkeriana – centrálně západní část státu Minas Gerais a přilehlé části států Goiás a Sao Paulo. Roste převážně v nadmořské výšce 300 – 800 metrů, v suchých, poloopadavých lesích vysoko na stromech i na solitérních stromech v suchých savanách zvaných Campos a ve vyšších polohách Cerrado. Druhy se na lokalitách nepotkávají. Orientačním určujícím znakem je mimo lokalitu i počet listů. Cattleya warkeriana má vždy jen jeden, zatímco Cattleya nobilior obvykle dva, zvláště dospelé rostliny. Květy jsou také odlišné, Catt.nobilior má výrazně větší boční laloky pysku a jiné barevné rozpětí. Více barevně variabilní je Catt.walkeriana, má normální formy s více nebo méně intenzivně růžovými květy ale i atraktivní alba, semialba i coerulea formy. Cattleya nobilior má 3 základní formy (nebo spíše variety) a to typickou, sytě růžovou až purpurovou. Dále varietu amesiana, která je téměř bílá a třetí, varietu amaliae, která je velmi světle růžová. Květy intenzivně a příjemně voní.

V kultuře vyžadují oba druhy teplé kultivační prostředí, celoročně hodně světla a intenzivnější zálivku v době růstu nového výhonu. Dají se pěstovat v květináči i na bloku z borky. Ten je vhodné zvolit na začátku raději větší, rostliny tvoří hodně kořenů a časem i velké trsy. Dají se i s úspěchem letnit, rostliny vystavené přímému UV záření získávají velmi kompaktní tvar. V nevhodných světelných podmínkách jsou rostliny značně vytáhlé a neochotně kvetou.

Právě mi vykvetla Cattleya nobilior, kterou jsem koupil na letošní výstavě v Drážďanech. Je od jedné firmy z Tchaj-wanu a moc se mi líbí.

Zde je hezký článek s podrobnějším popisem obou druhů i s klíčem na jejich determinaci. Případně stojí za to zhlédnout video 1 a 2 z lokality Catt.walkeriana.

Je bezpochyby klasikou a legendou v říši orchidejí. V první české knize vydané v roce 1922 – ORCHIDEJE. Pěstování tržních druhů pro řez, jejímž autorem byl F.Varáček, činný člen „Royal Horticult.Society“, je o tomto druhu zmínka jako o jednom z nejvýznamnějších členů tohoto rodu pro řez a obchod s květy. Orchidejový „boom“ se na tomto druhu bohužel také negativně podepsal. Koncem 19. a v první polovině 20.století byl systematicky sbírán v přírodě a vyvážen v tak obrovských množstvích, že je nyní ve volné přírodě téměř vyhubený. Příčinou je i populační exploze provázená devastací původních lokalit, což je snad ještě horší, protože je tím prakticky znemožněná přirozená obnova. Dnes je tento druh v nabídce celkem vzácností. Spíše se objevuje jako původní rodič hybridů, běžných  v našich rádoby zahradnických hypermarketech.

Zde jsem již kdysi psal o bílokvětých zástupcích rodu, konkrétně o dvou formách druhu Odm.crispum. Najdete zde i snímek Fusa formy.

Právě mi kvete asi nejhezčí zástupce druhu z mé sbírky, ostatně posuďte sami. Rostlinu jsem dostal od dlouholetého kamaráda, a asi největšího našeho pěstitele rodu Odontoglossum, Vládi Kalouse. Je to opravdu krásný typ formy Pacho, s květem 7 cm širokým i vysokým. Nádhera.

Právě začínají kvést první mexické lelie, nejdříve to byla Laelia albida. Další začíná vykvétat druh Laelia anceps, který jsem si oblíbil a mám několik rostlin z různých zdrojů. Vůbec poprvé kvete kytka od kamaráda, je to ta tmavá. Neobvyklý je u ní velmi úzký pysk. Ta druhá je semi alba forma, zvaná někdy i veitchiana nebo coerulea. Je to docela mohutná rostlina s dlouhým květenstvím a poměrně velkými květy. V kultuře to je bezproblémový druh vyžadující chladnější přezimování a ideálně letnění od května do října. Rostliny mám přivázané na podložce – kusu kůry nebo dlouhém kmínku ze zimolezu, což se mi osvědčilo jako nejlepší řešení. Kořeny se plazí po celém povrchu, takováto montáž nezabere příliš místa a dřevo je velmi trvanlivé.

Je to velmi zajímavý africký rod s pouhými dvěma druhy. Rozhodně překvapí růžovou barvou dosti velkých květů, která je u orchidejí tohoto kontinentu dosti neobvyklá. Orchideje zde rostoucí, mají květy převážně bílé, žluté nebo zelené barvy. I rostlinný habitus je zajímavý – zvláštně tvarované pahlízy a na nich měkké listy, které po odkvětu zežloutnou a opadávají. Rozhodně je zvláštní u epifytické orchideje, kterou Ancistrochilus je. Oba druhy jsou domovem v tropické rovníkové Africe, Ancistrochilus rothschildianus roste v dlouhém pásu od Guiney až po Ugandu a Ancistrochilus thomsonianus od jižní Nigérie přes Kamerun a Gabon do Středoafrické republiky. Preferují zde vlhčí a zastíněná stanoviště, převážně kmeny a silnější větve stromů rostoucích v nižších polohách. V kultuře nečiní pěstování potíže, rostliny mám zasazené v květináčích v jemnějším substrátu tvořeném malými kousky borky s přídavkem rašeliníku. Celoročně jsou v teplém skleníku. Po opadu listů jen omezím  zálivku.

Je malý, sukulentní a hlavně krásný druh. A také se značně variabilním květem, se spoustou barevných forem.  Není se čemu divit, vyskytuje se na obrovské ploše brazilského vnitrozemí, převážně ve státě Minas Gerais. Z rodu, má největší areál výskytu. Roste v poměrně členité krajině typické velkými skalními výstupy, v otevřeném řídkém galeriovém pralese nebo na savaně (Cerrado), se solitérními stromy. Roste zde epifyticky ale i terestricky přímo na skalách, v nadmořských výškách 800 – 1200 m. Klima je zde pod vlivem dvou výrazných období, suchého a chladnějšího na podzim a v zimě, kdy stromy částečně opadávají a rostliny tak dostávají nejvíce přímého oslunění. Vláhu rostliny získávají z často se vyskytující noční mlhy. Na konci tohoto, 3-6 měsíců trvajícího období, rostliny vykvétají. Druhé, jarní a letní období, je teplé a vlhčí, je obdobím růstu.

Habitus rostliny je vskutku sukulentní a zajímavý.  Na plazivém rhizomu vyrůstají výhony tvořící zpočátku velmi sukulentní, zpravidla jediný list a následně kulovitou až protáhlou zavalitou pahlízu. Po jejím vyzrání začne z báze vyrůstat znovu krátký rhizom s malým výhonem, který je tentokrát květní. Z něj vyroste na kratší stopce obvykle jeden květ široký kolem 10 cm. Po odkvětu začne z báze květního výhonu růst opět krátký rhizom s novým výhonem, z kterého se vytvoří další nový list a pahlíza. Výhony a květy tedy rostou v optimálních podmínkách takto střídavě. Existuje výjimka, u formy Cattleya walkeriana var.princeps  vyrůstá květní stvol z vrcholu pahlízy nově dorůstajícího výhonu.

Na lokalitách se společným výskytem s druhem Cattleya loddigesii, je možné nalézt i jejich přírodní kříženec nazvaný Cattleya x Dolosa.

Blízkým příbuzným je druh Cattleya nobilior, který ale roste na jiných lokalitách. Liší se dvoulistými pahlízami, jinou stavbou pysku a jarní dobou květení.

Pěstování tohoto druhu je velice snadné, rostliny ale docela neochotně kvetou. K indukci potřebují projít výrazným sušším a chladnějším obdobím po dozrání nového výhonu. To připadá na naše zimní měsíce, kdy mám rostliny umístěné těsně pod sklem v temperovaném oddělení. Od května do října rostliny letním na zahradě, jsou pověšené na jabloních. Mám je navázané na blocích kůry ale i v květináčích a občas je postříkám vodou. Takto venku pěstované rostliny mají velmi kompaktní růst, krátké kulovité pahlízy a široce oválné tlusté listy.  

V poslední době se objevují v nabídce zajímavé japonské selekty. Pár jich mám ale zatím nekvetly. Těším se zejména na selekt Cattleya walkeriana var.semialba Tokyo No.1. Moje nejstarší kytka (mám jí 15 let) je zřejmě čistý (neselektovaný) typ, protože petaly se otáčejí dozadu. V literatuře se to občas uvádí jako zajímavost.

Zajímavé odkazy

Habitat C.walkeriana , ještě jeden, další a další.

Mapka hlavního výskytu v přírodě