Výprava na Novou Guineu, její západní část, byla zatím vrcholem toho, co jsem při cestování zažil.
Při přemýšlení, jak se tam dostat, jsme si hlavu příliš nelámali. Koupili jsme si letenku do Jakarty a po příletu na místě sehnali místní let přes Makkasar na Sulawesi a … v jižní části Nové Guiney do Sentani, jediného velkého letiště na západní straně ostrova. Z Mirkovy předchozí cesty na NG jsme věděli kde se ubytovat a měli jsme i kontakt na Izaka který organizuje treky do přírody. Toho se nám povedlo brzy zkontaktovat a domluvit trek na 3 týdny kolem údolí Balien, hlavně k jezeru Habema ve vnitrozemí. Po několika dnech jsme přeletěli do Wameny v údolí Balien. Na letišti na nás už čekala skupina 8 průvodců s autem, do kterého jsme se doslova narvali a vyrazili na trh. Po nakoupení zásob jsme vyrazili autem do kopců nad Wamenou až kam auto zvládlo vyjet a potom nezbylo než vyrazit po svých do nejbližší vesnice, kde jsme strávili noc. V domě pro ženy, dobytek a návštěvy. První den byl velmi pohodový, zato druhý a následující dny byly hodně náročné a zejména pro kamaráda, který se chtěl z důvodů fyzického vyčerpání vrátit zpět do civilizace. Nakonec jsme ho přemluvili, aby neumíral a šel s námi dál. Což se povedlo a po pár dnech si zvykl na náročný režim Přehodnotili jsme i plánovaný počet dnů na cestě z 21 na 15 dní. Nová Guinea je ráj rostlin, orchidejí nevyjímaje, biodiverzita je zde obrovská. Zato zvířat je zde velmi málo, viděli jsme jen několik druhů ptáků, z toho dvě rajky a párkrát nám přeběhl přes cestu malý kuskus, místní vačnatec. I hmyzu je na horách málo, orchideje se tomu přizpůsobili tím, že květy mají velmi trvanlivé, na rostlině vytrvávají i několik měsíců. Je to typické hlavně pro Dendrobium cuthbertsonii. Naše cesta směřovala k jezeru Habbema, po úzkých pěšinách, někdy změněných v bažinatý močál, jinde po kmenech poražených stromů sloužících jako most přes rokle. Všude to neuvěřitelně klouzalo a tak jsme se často náhle ocitli na zemi, když někam zapadl kamarád, řval jako tur a nadával, čímž bavil naše průvodce. Ti zvládali balanc přes mokrý kmen naprosto bravurně i s nákladem našich baťohů a zásob. První dvě noci jsme přečkali ve vesnicích, další už v lese pod přístřeškem, který pokaždé postavili naši průvodci. Z orchidejí, jsme našli převážně druhy, které jsme nebyli schopni určit a mnohdy i alespoň zařadit. Převládaly rody Bulbophyllum a Dendrobium, od miniatur až po několika metrové rostliny. Nádherné byly kytky rodu Glomera rostotucí na stromech i terestricky, z rodu Bulbophyllum vyčleněný nový rod Pedilochilus tvoří obvykle malé rostliny s výrazně barevnými květy s pantoflíčkovitým pyskem. Z dendrobií převažoval druh Dendrobium subclausum s oranžovo-červenými dvoubarevnými květy a neurčené převisle rostoucí dendrobium s modro-fialovými květy. Z dalších druhů stojí za zmínku Phaius tankervilliae a montanus, Dendrobium terrestre, Bulbophyllum origami, nádherný Corybas sp. a hlavně Dendrobium vexillarius, D.dekockii a D.habbemense rostoucí na planině Wikikama na solitérních cypřiších. Na planině rostou minimálně stromy, jen zmíněné cypřiše, ty ale plně nahrazují stromové kapradiny. Na místě jsme přespali a také krásně mrzli, v noci klesla teplota k 5°C. Z dalších rostlin se zde vyskytují miniaturní hořce, mochny, ostružiny s červenými plody, různé vřesovištní kytky, zajímavá Drosera sp. a jediná novoguinejská Thelymitra papuana. Z planiny jsme vystoupali prudkou a úzkou roklí na další planinu, na které je jezero Habbema. Příroda kolem jezera je nádherná, orchidejová skladba byla podobná jako v předchozím dni, nový objev bylo neurčené bezlisté Taeniophyllum a miniaturní vínové Bulbophyllum sp. Další den jme vyrazili zpět do Balien Valley s jedním přespáním po cestě. Poblíž nejvyššího bodu naší cesty v nadmořské výšce 3750 m jsme našli nejkrásnější Dendrobium vexillarius s modrými květy.
Jeden den jsme strávili praním a nabíjením baterií i nás ve Wameně a další vyrazili na Sisim, nejdříve po silnici autem a pak po svých. Cesta do kopců byla tentokrát pohodlnější, protože jsme se pohybovali v kulturní krajině po širších cestách kolem batátových polí. Po dvou nocích ve vesnicích jsme půl dne lezli prudkými cestami necestami pralesem na Sisim. Porost zde je mnohem hustší, množství orchidejí a jiných epifytů obrovské. Je to ráj na zemi. Roste zde i nádherná liána z velikými růžovými květy, Tecomanthe volubilis, je to endemit Nové Guiney. Nakonec jsme zde zůstali 4 dny. Při cestě zpět jsme opět botanizovali, na bezlesích stráních podél pěšin roste na zemi hojně Bulbophyllum cruentum a Paphiopedilum wilhelminiae (dnes P.praestans), Coelogyne asperata a další druhy. Druhý den po návratu do Wameny jsme jeli na trh nakupovat. V závěru cesty ze Sisismu jsme totiž slíbili chlapcům, že za jejich vynikající služby koupíme prase a uděláme oslavu. Informace v nich vyvolala naprosto nečekané a dlouho trvající nadšení, které jsme pochopili až následně. Prase u Papuánců bylo, a stále je, známkou bohatství, ale v jiném měřítku než máme my. Kvůli uprchlému praseti se dříve bojovalo, a dnes, kdo ví? Papuánec, i v dnešní době, musí věnovat rodině své nastávající několik prasat jinak nemá šanci. Zabít a sníst prase je i dnes výjimečná a tak trochu rituální událost i pro místní z města. Lépe jsme jim nemohli poděkovat, což nás potěšilo. Chlapci dusili čtvrtku malého prasete s různou listovou zeleninou klasickým způsobem – v jámě vystlané trávou a na rozpálených kamenech, vše zabalené v banánových listech.
Všechno má svůj konec, i pobyt v krásném údolí. Koupili jsme letenky na pobřeží a druhý den přijeli na letiště a dozvěděli se, že jediné letadlo společnosti Trigana Air co létá trasu Sentani – Wamena a zpět, má poruchu a je v Sentani a nikdo neví, kdy bude opravené. Náš kuchař Bernard se nás zeptal, zda nechceme letět jiným letadlem a my neváhali. Letenka byla dokonce levnější. Až když přiletělo dopravní dvoumotorové letadlo, věděli jsme proč. Vyložili palety s nákladem, naložili jiné a po nich pasažéry a už jsme letěli. Byl to starý francouzský Catral – klon Boeingu C-130, známého jako Hercules. Šéf letadla k nám byl laskavý a dokonce jsme se mohli jít podívat do kokpitu k pilotům. O několik let později Miloš objevil na netu zprávu, že toto letadlo mělo nějakou závadu a ve Wameně po přistání shořelo, naštěstí bez obětí na lidech.
