BLACK ORCHIDS

Květ s trvalou vadou vybočující z normálu je u orchidejí poměrně neobvyklý. Defekt zvaný petalová pelorie je znám například u druhu Cattleya intermedia var. aquinii, které má petaly tvarově i barevně podobné pysku. Nevím, zda je označení tohoto defektu správné, pravá pelorie je jev, kdy se na vrcholu květenství jinak souměrných květů (v jedné ose), vytvoří pravidelný květ. O jiných druzích v čeledi Orchidaceae nevím. Nedávno jsem ale získal běžný taiwanský druh Haraella odorata, který mě velmi překvapil. Po otevření poupěte má květ petaly podobné pysku, jsou i mírně třepenité.

Je to rod jedenácti druhů asijských drobnějších orchidejí tribu Vandae. Centrum rozšíření je jihovýchodní Asie – Čína, Vietnam, Thajsko, Laos a Barma. Habitus rostlin je typický – vzpřímený až převislý velmi krátký stonek s růžicí několika listů, z kterého na bázi rostou, v poměru k rostlině, docela silné kořeny, květní stvol vyrůstá mezi listy. Květy jsou obvykle bílé s barevně výrazným pyskem.  Rostliny vykazují stavbou známky sukulence, listy jsou podle druhu úzké a krátké nebo dlouhé, zdánlivě na průřezu kulaté.  Nejznámějšími členy jsou asi Holcoglossum amesianum a Holcoglossum kimballianum s největším, výše uvedeným areálem výskytu. Nejvíc druhů je domovem v Číně, v provincii Yunnan. Nejmenší druh – Holcoglossum quasipinifolium pochází z Taiwanu. V přírodě rostou epifyticky i na skalách, často na plném slunci, v nadmořských výškách 1000 až 2000 metrů. V kultuře jim vyhovují teploty odpovídající temperovaným prostorům, velice vhodné je letnění. Pokud padá v noci na rostliny rosa, není nutná ani pravidelná zálivka. Ideální je navázat rostlinu na plát borky nebo kus větvě, s minimálním balem nebo i bez něj. Právě mi kvete i jeden méně známý druh – Holcoglossum lingulatum. Roste epifyticky nebo i na skalách, v otevřených lesích  jižní Číny (SZ Guanxi a JV Yunnan) a v SZ části Vietnamu, ve výškách 1000-1300 m. n m. Další druh, se stejným areálem výskytu, je Holcoglossum  wangii. Rostlina má převislý habitus s poměrně dlouhými listy, delší převislé květenství nese několik velmi barevně zajímavých, kolem 5 cm širokých květů.

I když mám v oblibě hlavně dvoulisté katleje, mám ve sbírce i několik jednolistých. Z nich mám nejraději Cattleyu rex a žlutou Cattleyu aureu, ta je asi nejhezčí i když obtížnější na pěstování. Žlutá barva květů je u katlejí docela neobvyklá a má jí jen několik dalších druhů – Cattleya luteola, C.iricolor a C.mooreana.  Cattleya luteola je nejmenší zástupce rodu, v přírodě žije na docela rozsáhlém areálu nížinného deštného pralesa v Brazílii, Ekvádoru, Peru a Bolívii. Výjimečně vystupuje i do nadmořských výšek do 2000 metrů. Cattleya iricolor je vzácný druh z Ekvádoru a Peru, jeho domovem je vlhký a poměrně teplý horský prales východních svahů And, kde roste vysoko v korunách stromů. Typické jsou, pro tento druh, úzké, mírně zploštělé a hustě rostoucí pahlízy, s dlouhým a poměrně úzkým listem.  Z malé pochvy vyrůstá krátké květenství  s několika květy, které nepřesahuje délkou listy. Kolem 6 cm velké květy mají velmi úzké tepaly a jednoduchý, úzký pysk s výrazným žlutým zabarvením ve středu a purpurovými skvrnami v jícnu a na předním laloku. Teprve v roce 1988 popsaná Cattleya mooreana je endemitem vlhkých horských pralesů středního a severovýchodního Peru. Habitem i stavbou květu je velmi podobná předchozímu druhu. Má jen poněkud kratší, plošší a výrazněji zvrásněné pahlízy a méně květů. Ze zmíněných druhů je asi nejvzácnější i když má květy nejméně hezké, po otevření jsou spíše světle zelené, teprve později zežloutnou. Jejich pysk je bledší než u C.iricolor. V kultuře vyžaduje celoročně temperované až chladné podmínky, při vyšší vzdušné vlhkosti v létě.

Oncidium sekce Waluewa je hned po sekci Crispa moje nejoblíbenější. Je sympatické, že to jsou obvykle malé rostliny a mají velmi zajímavé květy, tvarově i barevně. Sekce má kolem patnácti členů, některé druhy byly dříve řazeny do rodu Gomesa a v poslední době i do rodu Baptistonia, se kterým jsou habituálně podobnější. Rostou převážně v pobřežních horách ale i ve vnitrozemí Brazílie, několik druhů zasahuje i do Paraguaye a Argentiny. Vyžadují teplé kultivační podmínky (pobřežní druhy) a temperované až studené (druhy vyšších poloh), pravidelný přísun vody a polostín až stín. Je možné je navázat na plát borky nebo zasadit do květináče do jemnějšího substrátu.  V roce 1994 jsem byl poprvé v Německu na výstavě orchidejí v mnichovském Plannegu, kde jsem získal svého prvního zástupce, Oncidium waluewa. Tehdy jsem jej koupil od pana Wubbena za šílenou cenu 45 marek. Dělá mi radost dodnes. Dále se mi podařilo sehnat Onc.gutfreundianum a Onc.widgrenii. Můj nejnovější přírůstek je nejmenší zástupce sekce, miniaturní Oncidium coloratum, které ještě nekvetlo.

Oncidium sekce Waluewa

• Oncidium albini Schltr. 1926
• Oncidium × amictum Lindl. 1847
• Oncidium brienianum Rchb.f. 1881
• Oncidium coloratum Königer & J.G.Weinm. 1994
• Oncidium cornigerum Lindl. 1833
• Oncidium gutfreundianum Chiron & V.P.Castro 2003
• Oncidium lietzei Regel 1880
• Oncidium pabstii Campacci & C.Espejo 1998
• Oncidium riograndense Cogn. 1906
• Oncidium sarcodes Lindl. 1849
• Oncidium silvanum V.P.Castro & Campacci 1991
• Oncidium truncatum Pabst 1955
• Oncidium veltenianum (V.P.Castro & Chiron) Königer 2005
• Oncidium waluewa Rolfe 1904 TYPE
• Oncidium widgrenii Lindl. 1855

Asi jsem staromódní ale nemůžu (nebo nechci) si zvyknout na nové pojmenování rodů orchidejí. Před nějakým časem jsem odpovídal na email, proč nemám rád české novotvary jako dutojazýček nebo člunatec, fuj. S tímhle je to podobné. Proč by se kytka, která má jen malé pahlízy a dlouhé sukulentní, a šídlovité listy, nemohla jmenovat Oncidium. Dnes také Coehniella, Trichocentrum a já nevím jak jinak. Takže zůstávám při starém pojmenování Oncidium jonesianum. Co na úvod, pouštím si při psaní oblíbené Uriah Heep (třeba skladbu Pilgrim – paráda) tak si můžu hodně dovolit; je to parádní kytka, i svým habitem. A taky mrcha. Mám u ní vypozorované, že když rostou nové listy, snese i nepravidelné silnější rosení. I v zimě chce teplo ale dost sucho, je zvyklá na delší období sucha a odpočinku, vyžaduje spíše opatrnou zálivku, jinak snadno opadají listy a je malér. Kvete teď, v létě. Mám dvě hodně silné kytky, které kvetou a pár menších. Každá rostlina má jinak barevné květy. V přírodě je domovem v jižní Brazílii, Paraguay a Uruguay, v savanovitých lesích, se suchým obdobím, trvajícím až 7 měsíců. V Brazílii se typu prostředí říká Carrado a zaujímá plochu asi 25% plochy země – 2 miliony čtverečních kilometrů. Vzdálený příbuzný druh je Oncidium stacyi, naprosto nedostupná rarita z Bolívie.