BLACK ORCHIDS

Už od velmi nesmělých začátků s orchidejemi (výstřižky z novin, časopisů, grafické listy z antikvariátu i staré knihy s tematikou orchidejí), mě tahle KYTKA doslova učarovala. Perokresba a barevný snímek této rostliny, v knize – „bibli“ orchidejářů naší generace (ORCHIDEJE autorů Jindry Duška a Jaroslava Křístka, Academia 1986), mě utvrdil v názoru, že je to nejhezčí Cymbidium. Ironií osudu jsem tuhle kytku získal až v roce 2007, kdo si počká, ten se dočká. Tohle Cymbidium, bělostné jako ze slonoviny (doslovný překlad latinského slova eburneum), je skutečně vznešené a velmi voňavé. Voní už ve dne, na rozdíl od jiných, bíle kvetoucích orchidejí, které voní výhradně v noci (např. Brassavola ssp., Angraecum ssp.). Rostlina tvoří kompaktní vějíře několika poměrně krátkých listů, které dokonale kryjí podlouhlou pahlízu, ze staré růžice vyrůstá jedno až dvoukvětý stvol nesoucí až 10 cm široký, bílý květ. Ten má výraznou citrónově žlutou skvrnu na pysku a jemně červeně tečkovaný spodek sloupku. Ještě k rozšíření v přírodě – je to převážně Himálajský druh rostoucí ve vyšších polohách Indie, Nepálu, Barmy a snad zasahuje až do Vietnamu. Vyžaduje chladnější a sušší pěstování v zimě, od pozdního jara je ideální umístit rostlinu ven, do polostínu. Výrazné rozdíly denních a nočních teplot těmto (nejenom) rostlinám velmi svědčí.

Takový je český druhový název této nádherné kytky. Květ je opravdu tvarově i barevně efektní. Najdou se i rostliny s bledě tečkovanými květy, je to možná způsobené jen světlem. Hodně druhů v podmínkách s nízkou světelnou intenzitou nebo při nedostatku UV záření vytvoří květy s nepřirozenými barvami. Jako klasický příklad mohu uvést druh Dendrobium cuthbertsonii, ten v kultuře pod sklem nemá nikdy plně vybarvené květy. Ale zpátky k hezké kytce, ta roste roztroušeně v poměrně širokém areálu andských zemí od Kolumbie po Peru a také v Brazílii, ve vlhčích horských ale teplých lesích. Rostlina má velmi redukované pahlízy s jedním kožovitým, sukulentním listem, který je při optimálním oslunění jemně červeně tečkovaný anthokyany. Kořeny jsou i 3 mm tlusté, bílý velamen není hladký, vypadá jako jemně sametový. Událostí je, když rostlina vykvete, a také nutno přiznat, pokud nezahyne. Celý rod Trichocentrum je totiž docela obtížně pěstovatelný. Ne, že by byl příliš náročný na teplotu, vlhkost nebo světlo. Podle mých zkušeností jej obvykle zahubí přílišné rosení v době, kdy to nechce. Klíčové období je růst nových listů, kdy vyžaduje velmi opatrnou zálivku. Vlastně rosení nebo namáčení, protože tato rostlina se vzhledem k převislémů růstu dá pěstovat jen na bloku kůry nebo větvi. Nekvalitní voda s pomalým oschnutím listů nebo natečení vody přímo do nového výhonu bývá zpravidla konec, uhnití výhonu předchází celkové infekci rostliny a následnému jejímu zániku. Méně je více a proto se o tento rod starám velmi macešsky, rostliny zásadně nerosím a sporadicky máčím jen podložku s kořeny, vyhýbám se namočení listů a pahlíz. Že dělám správně mě potvrdilo to, když jsem viděl Trichocentrum tigrinum na stromech v Peru. Ale o tom jsem už psal v jednom předchozím příspěvků o tomto krásném rodě.

Právě kvete můj asi nejoblíbenější rod, i když. První vykvetl vnitrozemský Sophronitis brevipedunculata, s letošní velmi slušnou šířkou květu 6,5 cm. Vlhčí horské druhy reprezentuje několik rostlin druhu Sophronitis coccinea a blízce příbuzný S.mantiqueirae. A také docela raritní Sophronitis acuensis.

Letošní zimní počasí nevyhovuje jenom nám, ale i kytkám. I za krátkého dne svítí často slunce, což se orchidejím líbí, listy zůstávají zabarvené do červena a je to vidět i na květech rostlin rodu Sophronitis, které právě nakvétají. Kvetou nebo brzy pokvetou i další druhy, tady je malá ochutnávka.