BLACK ORCHIDS

Z mých oblíbených dvoulistých katlejí kvetou právě dvě. První, velmi známá Cattleya aclandiae, je habitem jedním z nejmenších zástupců rodu, nikoli však květem, ten má 7 cm na šířku. Pěstování v teplých podmínkách je obvykle bez problémů. Horší je ale dovést kytku do květu, zatím jsem nepřišel na to, jak toho řízeně docílit. Mám několik starých a velkých rostlin, které ale nekvetou jen občas, jako dnes tato. Podle rad kamarádů, i fíglů z internetu, jsem zkoušel vše možné ale bez zjevného pozitivního výsledku. Mě to ale nevadí, o to víc se na květy těším.

Druhá kytka je docela málo známá Cattleya porphyroglossa. Má dlouhé (40 cm) pahlízy a zajímavě utvářené, mírně sevřené květy. Pysk má na vnitřku předního laloku výrazné výrůstky (viz detail). Podle dostupných informací lze tento druh nalézt v Brazílii převážně ve vnitrození, ve státě Bahia v pohoří Serra do Sincorá (na náhorním plató pod hlavní lokalitou Laelie sincorany, ve výšce kolem 1 000 m nad mořem, pohoří je součástí většího horského celku Chapada da Diamantina) a okolo Nova Era ve státě Minas Gerais. Roste ve vlhčích teplejších oblastech u řek, často na velóziích.

Filipínské souostroví je velmi zajímavé místo na Zemi. I z pohledu našich oblíbených rostlin – orchidejí  je výjimečné. Na velmi rozsáhlém areálu je zde popsáno kolem 1100 druhů orchidejí a z toho je 944 endemitů !!!, druhů, které nerostou nikde jinde. To je obrovské číslo.

Právě mi několik rostlin kvete, třeba velmi elegantní Paphiopedilum acmodontum, endemit ostrova Negros, kde roste v poměrně teplých horách ve výšce kolem 1 000 m nad mořem.  Další kytkou je poměrně neznámá Coelogyne erikaense, rostlina s poněkud nejasnou determinací, narazil jsem i na označení Coel.salvaranerianum.  Kde na Filipínách roste, jsem nezjistil. Výborně roste v teplém skleníku v polostínu. Dále kvete velmi malá forma Grammatophyllum marthae, asi nejmenší druh rodu, který zahrnuje hlavně velké až obří rostliny. Tahle moje rostlina je sotva 30 cm vysoká, květenství je dlouhé 40 cm a nese několik, 6 cm širokých květů. Ty jsou tvarově i barevně velmi zajímavé.

Z mého velmi oblíbeného rodu Coelogyne se mě nejvíce líbí zástupci sekce speciosae. Nedávno jsem získal do sbírky další kousek, Coelogyne septemcostatu. Jednoznačně mě zaujal habitus rostliny, 5 cm dlouhé vejčité pahlízy jsou výrazně zbrázděné a mírně zploštělé. Nesou jeden široce oválný list 25x12cm s velmi krátkým řapíkem. Z nového výhonu vyrůstá poměrně krátký květní stvol, který se ohýbá pod vahou květů, které na něm postupně vykvétají, nový se otevře po odpadnutí starého. Květ je mírně uzavřený, jak je obvyklé u této sekce, má poměrně široké světle zelené sepaly s výraznou středovou rýhou a úzké petaly. Mohutný pysk je bílý, s velkými bočními laloky, které jsou uvnitř světle hnědé. Přední lalok je mírně zkroucený a na hraně nezřetelně zubatý. Z oranžovo-hnědého kalusu vychází 8 nápadně chlupatých hnědých kýlů. Mohutná kolumna je vně bílá, naspodu světle hnědá. Velmi efektní květ je celkově pevný a tvarově kompaktní. Domovem je tento druh v poloostrovním Thajsku a Malajsii, a na Borneu (Kalimantan, Sarawak, Sabah, Brunei), kde roste epifyticky v nížinných deštných pralesích, u řek, i v nižších polohách horských pralesů, v nadmořské výšce 50 – 2200 metrů. Rostlinu mám v květináči umístěnou v teplém skleníku v polostínu. Celoročně vyžaduje pravidelnou a docela vydatnou zálivku s občasným mírným proschnutím substrátu.

Pokud si pořídíte skalní Laelii kleberi, a máte štěstí, vykvete dvoubarevná varieta, která určitě vyniká nad všemi ostatními zástupci této skupiny skalních orchidejí. Růžový až nachový květ má podélné, různě dlouhé žluté pruhy, táhnoucí se středem tepalů. Barva se v průběhu doby kvetení mění, jak je vidět na snímcích. Po otevření je barva sytá a výrazná, po týdnu kvetení je zřetelně světlejší. Na netu jsem našel několik snímků této barevné formy označených jako Laelia x kleberi, což značí křížence. Nepodařilo se mi to spolehlivě ověřit. Existuje i mírně nažloutlá i žlutá varieta, ty mají obvykle vnější špičky tepalů zabarvené purpurově. Druh roste podle informací brazilských botaniků ve státě Minas Gerais, na Serra do Espinhaço a byl objeven poměrně nedávno. Je velice podobný druhu Laelia bradei, který má stejný areál výskytu, možná je to jen jiná barevná varieta. Na značně rozsáhlých a vzdálených areálech roste pohromadě i více druhů, což zvyšuje variabilitu a možnost mezirodové hybridizace. To samozřejmě přináší problémy při identifikaci rostlin, což je vlastně problém u většiny rupikol.

Cymbidia jsou obvykle velké rostliny, jak hybridy, tak i botanické druhy. Existuje i pár výjimek. Pro mě nejzajímavější je určitě Cymbidium tigrinum, nádherný malý druh s medově vonícími a velmi trvanlivými květy, dorůstajícími až do 10 centimetrů. Vždy jsem myslel, že má rostlina jen dvoukvěté stvoly, ale není tomu tak. Letošní zimu jsem rostlinu docela extrémně sušil a slunil, měla tak seschlé pahlízy, že jsem o ní měl docela obavy. Po opakované zálivce se ale kytka znovu pěkně nalila a teď mě odměnila dvěma květními stvoly, jeden má dva a druhý dokonce čtyři květy. Ty mají tepaly zabarvené více do oranžova, než v předchozích letech, vysvětluji si to letošní slunečnou zimou a umístěním rostliny ve skleníku blíže sklu. Domovem je tento druh v indickém Assamu, čínském Yunnanu a v severní a jižní Barmě, kde roste hlavně na skalách jako petrofyt, v roce 2008 byl nově nalezen i v severním Thajsku, kde roste hlavně epifyticky. Vyžaduje celoročně chladnější  pěstování, v naší zeměpisné šířce je ideální letnění od konce května do prvních mrazíků, v polostínu až na přímém slunci. Kultivace je podle mých zkušeností nejlepší v květináči, v hutnějším a vlhčím substrátu s převahou borky. V zimě při nejnižších nočních teplotách 5-10°C a silně omezené zálivce, na co nejvíce světelně exponovaném místě až v polostínu. Rostlina je habituálně jiná, než je u rodu obvyklé, trefná je poznámka z internetu, že spíše vypadá jako nějaký zástupce rodu Coelogyne. Má oválné, zploštělé lesklé pahlízy s několika vrcholovými i spodními listy, ty kryjí pahlízy jen velmi málo. Listy jsou krátké a docela široké, eliptické až oválně kopinaté. Habituálně i areálem výskytu je snad nejpodobnější druh Cymbidium devonianum, s menšími ale barevně zajímavými květy na převislém květenství, který vyžaduje poněkud teplejší pěstování.