Rod Sophronitis

Na úvod chci upozornit hnidopichy, že osobně jsem v názvosloví těchto úžasných rostlin konzervativní a držím se tradičního zařazení a tedy i rodových a druhových názvů. Každý, ať si to přebere po svém.

Seznam druhů:

Určování:

I přes dlouholeté intenzívní pěstování těchto druhů musím konstatovat, že správné odlišení některých druhů není vůbec snadné, protože jsou si hodně podobné. Proto jsem vytvořil přehlednou tabulku, která by v identifikaci mohla pomoci. Nejdůležitější údaj – místo výskytu, je při získání rostlin nedostupný, prakticky všechny jsou z pěstíren, navíc se ve stále větší míře objevují rostliny z Japonska, které jsou ze selektivního křížení (možná i mezidruhového). Druhý nejdůležitější údaj je doba kvetení, kterou je ale možné brát vážně pouze při kultuře podobné přírodním podmínkám, při jiných podmínkách se často mění. Takže nakonec zbývají k odlišení zpravidla jen charakteristické morfologické znaky. Z rodu jsou v determinaci nejsložitější druhy S.acuensis, S.coccinea a S.mantiqueirae. U S.cocciney je to dáno největším areálem výskytu z rodu a značnou variabilitou.

Sophronitis – přehled druhů

Kultivace:

O pěstování kolují ne internetu, mezi pěstiteli, i v tiskovinách pravdivé informace ale i báchorky a pohádky. Podle mých zkušeností, se nejsnáze pěstují druhy z nízkých poloh – S.cernua (nově i S.alagoensis) – celoročně vyžadující kultivaci v teplých podmínkách při pravidelné rozumné zálivce, rostliny vydrží i přisušení, jsou dosti sukulentní. Dále druhy vnitrozemských hor – S.brevipedunculata a S.wittigiana, nejsukulentnější zástupci, kterým v našich podmínkách velmi prospívá letnění. V zimě jim vyhovují noční teploty nad 10°C, při mírné zálivce a na co nejsvětlejším místě. Tyto druhy mám všechny navázané volně na větším plátu borky nebo kusu větve, rostou bez problémů.

Obtížnější jsou S.coccinea a S.acuensis (ten je navíc téměř nesehnatelný). Vyžadují stálou a poměrně vysokou vzdušnou vlhkost a spíše vlhkou podložku nebo substrát. Na světlo jsou celoročně hodně náročné, vyžadují temperované až chladné zimování a to je při pěstování v bytě problém. S.coccineu mám buď navázanou na „klacku“ nebo kusu borky, kolem rostliny při montáži dávám kus živého lesního mechu, nebo v květináči, kdy dávám přednost malým plastovým. Jako substrát míchám jemně drcenou borovou kůru s perlitem (prosátým bez prachu) a dřevěným uhlím, případně položím na substrát kolem rostliny kus nízkého lesního mechu. Pálené květináče a čisté sphagnum jako substrát se mi neosvědčily, rostliny mi často uhnívaly nebo naopak usychaly. Při této kultuře vyžadují přesnou zálivku a na to mám málo volného času, se s nimi takto piplat. Rostliny neletním, venku je na ně příliš sucho.

Nejobtížnější je S.mantiqueirae. Vyžaduje ještě více vlhka a nižší teploty než předchozí druhy, není ale tak náročný na světlo. Kultivace je možná oběma způsoby, já preferuji zamechovatělé větve z lesa.

Pěstební podmínky jsou samozřejmě individuálně rozdílné, každý to dělá jinak a jde mu to jinak. V mém případě jsou výše uvedené skutečnosti příčinou toho, že u mě tyto rostliny dobře prospívají a ochotně kvetou.

Odkazy:

Zde je velmi povený článek v agličtině. V něm se lze proklikat na dva klíče.

A tady zas pěkné video z přírody. Vedle sofráku je tam na stanovišti i pěkný kaktus. V komentáři se uvádí, že jde o S.coccinea. Myslím, že to ale je S.mantiqueirae – má velmi malé pahlízy, tenký řapík a široké listy bez středového vínového pruhu, květ má krátký zakulacený pysk a široké oválné petaly. A roste v podrostu nízko na stromech, ve větším stínu.