BLACK ORCHIDS

Tento druh je docela potvora, velmi obtížně se donutí ke kvetení. Mám tři rostliny, dvě zaručeně z Mexika a pak jednu velkou, která právě kvete. Mám jí asi dvacet let a za tu dobu kvetla mnohokrát, letos má dokonce na jednom výhonu dva květy. Je to forma s jemně roztřepenými petaly, zvaná fimbripetala. Podle dostupných údajů tato forma roste v Guatemale. Jinak má druh areál výskytu v Mexiku, Belize, Hondurasu a Costa Rice. Ostatní – mexické rostliny nekvetou, nepřišel jsem na to proč. Letním je a zimuji v chladnějších a sušších podmínkách, na maximálně osvětleném místě a nic.

Rozkvetly dvě, habitem značně podobné orchideje, které pochází z jiných kontinentů. Jihoamerická Fermandezia maculata roste od Venezuely po Peru, ve vyšších nadmořských výškách. Od ostatních členů rodu se liší sivě zelenou barvou stonku a listů, úzkým květem, který se úplně neotevírá a má na výšku kolem 1 cm. Je obtížnější na pěstování, vyžaduje stálejší vlhkost prostředí a chladnou zimu. O druhu Ceratochilus biglandulosus jsem už před časem psal, nyní bohatě kvete několik rostlin. Květy jsou v poměru k rostlině velké, 3cm na výšku. Tato krásná miniatura pochází z Jávy.

Na úvod chci upozornit hnidopichy, že osobně jsem v názvosloví těchto úžasných rostlin konzervativní a držím se tradičního zařazení a tedy i rodových a druhových názvů. Každý, ať si to přebere po svém.

Seznam druhů:

Určování:

I přes dlouholeté intenzívní pěstování těchto druhů musím konstatovat, že správné odlišení některých druhů není vůbec snadné, protože jsou si hodně podobné. Proto jsem vytvořil přehlednou tabulku, která by v identifikaci mohla pomoci. Nejdůležitější údaj – místo výskytu, je při získání rostlin nedostupný, prakticky všechny jsou z pěstíren, navíc se ve stále větší míře objevují rostliny z Japonska, které jsou ze selektivního křížení (možná i mezidruhového). Druhý nejdůležitější údaj je doba kvetení, kterou je ale možné brát vážně pouze při kultuře podobné přírodním podmínkám, při jiných podmínkách se často mění. Takže nakonec zbývají k odlišení zpravidla jen charakteristické morfologické znaky. Z rodu jsou v determinaci nejsložitější druhy S.acuensis, S.coccinea a S.mantiqueirae. U S.cocciney je to dáno největším areálem výskytu z rodu a značnou variabilitou.

Sophronitis – přehled druhů

Kultivace:

O pěstování kolují ne internetu, mezi pěstiteli, i v tiskovinách pravdivé informace ale i báchorky a pohádky. Podle mých zkušeností, se nejsnáze pěstují druhy z nízkých poloh – S.cernua (nově i S.alagoensis) – celoročně vyžadující kultivaci v teplých podmínkách při pravidelné rozumné zálivce, rostliny vydrží i přisušení, jsou dosti sukulentní. Dále druhy vnitrozemských hor – S.brevipedunculata a S.wittigiana, nejsukulentnější zástupci, kterým v našich podmínkách velmi prospívá letnění. V zimě jim vyhovují noční teploty nad 10°C, při mírné zálivce a na co nejsvětlejším místě. Tyto druhy mám všechny navázané volně na větším plátu borky nebo kusu větve, rostou bez problémů.

Obtížnější jsou S.coccinea a S.acuensis (ten je navíc téměř nesehnatelný). Vyžadují stálou a poměrně vysokou vzdušnou vlhkost a spíše vlhkou podložku nebo substrát. Na světlo jsou celoročně hodně náročné, vyžadují temperované až chladné zimování a to je při pěstování v bytě problém. S.coccineu mám buď navázanou na „klacku“ nebo kusu borky, kolem rostliny při montáži dávám kus živého lesního mechu, nebo v květináči, kdy dávám přednost malým plastovým. Jako substrát míchám jemně drcenou borovou kůru s perlitem (prosátým bez prachu) a dřevěným uhlím, případně položím na substrát kolem rostliny kus nízkého lesního mechu. Pálené květináče a čisté sphagnum jako substrát se mi neosvědčily, rostliny mi často uhnívaly nebo naopak usychaly. Při této kultuře vyžadují přesnou zálivku a na to mám málo volného času, se s nimi takto piplat. Rostliny neletním, venku je na ně příliš sucho.

Nejobtížnější je S.mantiqueirae. Vyžaduje ještě více vlhka a nižší teploty než předchozí druhy, není ale tak náročný na světlo. Kultivace je možná oběma způsoby, já preferuji zamechovatělé větve z lesa.

Pěstební podmínky jsou samozřejmě individuálně rozdílné, každý to dělá jinak a jde mu to jinak. V mém případě jsou výše uvedené skutečnosti příčinou toho, že u mě tyto rostliny dobře prospívají a ochotně kvetou.

Odkazy:

Zde je velmi povený článek v agličtině. V něm se lze proklikat na dva klíče.

A tady zas pěkné video z přírody. Vedle sofráku je tam na stanovišti i pěkný kaktus. V komentáři se uvádí, že jde o S.coccinea. Myslím, že to ale je S.mantiqueirae – má velmi malé pahlízy, tenký řapík a široké listy bez středového vínového pruhu, květ má krátký zakulacený pysk a široké oválné petaly. A roste v podrostu nízko na stromech, ve větším stínu.

Tento rod, pojmenovaný v roce 1920 Rudolfem Schlechterem, přesto začleňovaný do mnohem obsáhlejšího rodu Oncidium, jsem si obzvláště oblíbil. Zde jsem o něm už kdysi psal. Právě mi, spolu s druhem C.nubigena, vykvetla méně běžná Caucaea andigena. Poměrně malé květy jsou velmi barevně zajímavě a na rozvětveném stvolu je jich více, než je obvyklé u ostatních zástupců. Celá rostlina je velmi malá. Osvědčila se mi kultura na bloku borky se slabou vrtvou lesního mechu, tenké kořeny do něj ochotně zarůstají. Vyžaduje to ovšem častou zálivku, nebo spíše rosení celé podložky, a kultivaci v chladnějších podmínkách – jde o vysohorský druh. V dnešních dnech je udržení rozumné denní teploty docela problém, stíněním, větráním a mlžením, se mi to částečně daří.