Kdybych nesbíral stanhopeje, neměl bych rozhodně takový problém s místem ve skleníku. Na kůře přirostlé rostliny jsou ještě celkem přijatelných rozměrů, zato kytky v košíkách, jako třeba Stanhopea reichenbachiana, mají listy i téměř 1 metr dlouhé. A to už je docela dost, vzhledem k jejich ploše. No, co se dá dělat, místo pro ně musím najít (nedávno jsem zase pořídil 2 druhy). Na mých cestách po Střední a Jižní Americe jsem viděl mnoho rostlin v přírodě. S jedinou kvetoucí jsem se potkal na Cordillera del Condor v Ekvádoru v roce 2005. Byla to právě Stanhopea connata. Měli jsme tehdy hodně štěstí, když všichni zástupci rodu kvetou pouze několik dní. Ze zkušeností z kultury rostliny kvetou 3-7 dnů, podle teploty ve skleníku. Vzhledem k tomu, že hlavní období květu spadá do letních měsíců, je to spíš ta kratší doba. Relativní nevýhoda je maximálně vyrovnaná velikostí, tvarem, barvou a hlavně vůní květů, kterým se téměř žádná jiná orchidej nemůže rovnat. Květ je svou složitou stavbou dokonalost sama. Na pohled porcelánový, lesklý pysk je u genu rozdělen na tři části – hypochil, krátký mesochil a epichil s typickými bočními rohy. 
Podle nich dostal druh v Latinské Americe obecný název Toritos – malí býčci. Petaly jsou velmi tenké a ty také po pár dnech jako první uvadají. Až kolem 10 centimetrů velké květy s pastelovými barvami, bez nebo s výrazně barevnými skvrnami, upoutají na první pohled. A co teprve jejich vůně, někdy až nepříjemná pro velkou intenzitu. Zmíněná Stanhopea connata má vůni podobnou narcisům (nebo narcis voní jako ona?). Synonymum tohoto druhu je Stanhopea tadeasi J.R. Haager & J. Jenik 1984, pojmenovaná po synu autora, Jiřího R. Haagera, vyznačného odborníka na ochideje, a současného ředitele Botanické zahrady Teplice, který tuto rostlinu sbíral v roce 1984 v Ekvádoru na vrcholu Cerro Sumaco, ve výšce ca 1700m nad mořem. Velmi zajímavá skupina tzv.primitivních stanhopejí (St.annulata, avicula, cirrhata, ecornuta a pulla) má květy poměrně malé.
Tady je pro názornost
Rod Stanhopea tvoří 55 druhů rostoucích v přírodě od Mexika po Peru a Bolívii. Domovem jsou především podhorské a horské vlhčí až extrémně vlhké pralesy. Vyžadují proto celoročně poměrně vlhké pěstování s možným kratším omezením zálivky v zimních měsících, za snížené teploty. Důležitá je poměrně výrazná cirkulace vzduchu po zálivce aby rostliny brzy oschly, jinak se na pahlízách tvoří nehezké, asi bakteriózní skvrny. V přírodě rostou kytky převážně na stromech ale i stromových kapradinách, i na velkých balvanech. Jak jsem již zmínil, velikost pěstovaných rostlin se dá mírně ovlivnit způsobem kultivace a také hnojením, v košíkách jsou jednoznačně rostliny nejvíce narostlé. Možná je i kultivace na větvích, v Botanické zahradě v Nitře mají rostliny navázané na hlavách vinné révy a každý rok je letní. Důležitá je potom každodenní zálivka.
K jedné rostlině mám zvláštní vztah. Je to Stanhopea tigrina a mám jí od kamaráda, který ji kdysi dostal od zahradníka, který tvrdil, že je z původního sběru z Mexika, a sběračem byl sám Alberto Vojtěch Frič.
