Po několikaměsíčním plánování a korespondenci s ekvádorskou stranou, jsme se dali v únoru 2004 na cestu. Dva zahradníci, architekt, mikrobiolog a já. Na rozdíl od předchozích, spíše individuálních výletů, to tentokrát byla skupinová akce, kde jsem se příliš nepodílel na organizaci a byl jen řadovým účastníkem. Letěli jsme do Quita, města uzavřeného v údolí And mezi velehorami. Samo přistání letadla je zážitkem, když letí v údolí nad domy a následně na konci přistane na poměrně prostorově stísněném letišti. V hlavním městě jsme se ale dlouho nezdržovali a už druhý den vyrazili dálkovým autobusem po panamerické dálnici do Cuency, největšího města na jihu země. Nepříjemné překvapení pro mě byly naprosto zdevastované lesy podél cesty a nejenom tam. Země nedotčených lesů je minulostí, mimo národní parky a rezervace jsme nacházeli jen torza snad původních lesů. Převážně jsou zde jen pastviny, sekundární lesy nebo křoviny a monokulturní krajina s kanadskou borovicí nebo eukalypty.
Výprava byla cestovně poznávací, od botanické zahrady v Cuence kterou tehdy vedl jeden z největších odborníků na jihoamerické orchideje, Dr. Diego Vázquez, jsme měli zajištěný mikrobus s řidičem a průvodce. Více než dva týdny jsme jezdili po zajímavých lokalitách a firmách, od Cuency až po Valladolid u peruánských hranic. První náš výlet byl v okolí Cuency, na kraj města jsme dojeli městským autobusem a vyrazili do blízkého lesa. 
První orchidejí, kterou jsme našli na svahu u cesty, byl Trichoceros antennifer, rostl zde velmi hojně na terénních zlomech a na zemi kolem kmenů stromů. Při průchodu eukalyptovým lesíkem, jsme v něm našli několik kvetoucích exemplářů Cyrtochilum aureum, v jinak sporé vegetaci, kde se obecně rostlinám moc nedaří to bylo překvapení, roste zde přímo na zemi. Pohybovali jsme se v nadmořské výšce kolem 2 700m n.m. Druhý den, už autem, jsme vyrazili směrem na jih, na Loju. Z Panamerikany jsme brzy odbočili a začali šplhat výše do hor. V jinak poměrně kulturní krajině jsme nacházeli malé ostrůvky se zbytky původní vegetace a hojným výskytem orchidejí a dalších epifytů. Orchideje zde rostou hojně i na zemi, v květu velmi výraznou orchidejí je Cyrtochilum pardinum, dříve řazené do rodu Odontoglossum. 
Nádherné jsou i různé druhy velkých bromelií. Milovník miniaturních orchidejí z rodů Pleurothallis, Stelis, Trichosalpinx, Lepanthes a Masdevallia by si taky přišel na své. Byli jsme v nadmořské výšce nad 3 000 m, nejvyšším místem bylo sedlo Tinajilla, kde jsme najeli zpět na dálnici. 
Po další odbočce jsme zastavili nad malou zalesněnou roklí, kde ve zbytku nízkého lesa přežívá populace druhu Masdevallia corderoana a dalších drobných druhů. Při cestě zpět do Cuency jsem našel na další mikrolokalitě Telipogon, bohužel nekvetoucí.
Další den jsme směřovali na západ od Cuency, na pacifickou stranu And. Ve výšce těsně přes 4 000 m nad mořem jsme projeli El Cajas, Národní rekreační oblastí, tvořenou páramem, pásmem vysokohorských luk. Cílem bylo okolí města Molleturo, kde jsme navštívili několik lokalit – malých údolí se zbytky pralesa. Zajímavá byla typová lokalita druhu Masdevallia staaliana a poblíž ležící údolí potoka s výskytem Odontoglossum hallii, zde nás vítal smutný pohled na poražený velikán s mnoha orchidejemi rozličných druhů. Zajímavá byla i vysokohorská lokalita s výskytem druhu Cyrtochilum pardinum, který zde roste terestricky. Po návratu do Cuency a nakoupení minimálních zásob jsme vyrazili na východ, na Gualaceo a do Cordillera de Cutucú, téměř na kraj Amazonie do Macas, sjeli jsme až na výšku 598 m n.m. Na solitérních stromech vlhkých pastvin jsme našli Oncidium nanum, Rodrigezii venustu, Maxillarii equitans a brunneu, Xylobium, Campylocentrum aff.fasciola. Po výjezdu do vyšších poloh jsme často zastavovali, podél silnice byla zajímavá místa s převahou orchidejí rodu Maxillaria, jako reichenheimiana, splendens, notylioglossa a alpestris. Nad městem Mendéz začalo lehce pršet a jak jsme jeli a lebedili si v autě, koukal jsem nalevo z okna a najednou jsem zařval na Fabiana (našeho řidiče) aby zastavil, k nelibosti větší části osádky to udělal. Když jsem řekl, že jsem viděl vedle silnice Phragmipedium besseae, pokládali mě za blázna. Teprve když jsme sjeli zpátky, mohli se přesvědčit, že jsem měl pravdu. Na prudkém svahu u silnice ve výšce očí, byla krásná kvetoucí rostlina. 
Rostla na skále ve slabé vrstvě humusu, na velmi vlhkém a poměrně teplém stanovišti kolem 1 000 m n.m. Po vyfocení jsme se jeli dál a za chvíli jsem křičel znovu. Na skále bylo několik dalších kvetoucích exemplářů. Zastavovali jsme ještě několikrát, bylo to pěkné místo. Jen škoda, že jsem v té době neměl ještě zrcadlovku, můj první digitální fotoaparát fotil docela dobře ale nebylo to ono, červenou barvu moc neuměl (ostřit moc také ne). Když jsme vyjeli ještě výš, objevili jsme na svahu nádherné kvetoucí Odontoglossum harryanum. 
Téměř ve 2 000 m n.m. se objevil malý hřbet s pokácenými stromy, při prohlídce jsme na nich našli spoustu zajímavých orchidejí – Maxillarii callichromu, Max.ecuadorensis, Max.reichenheimianu, pavoukovitou Maxillarii sp., Odontoglossum portillae, Miltoniopsis vexillaria. Na další lokalitě jsme marně hledali Maxillarii sanderianu, výstup na kopec a následný sestup v průtrži mračen byl docela náročný, posuďte sami. 
Po přespání v Mendézu jsme vyrazili na Limón. Tam jsme odbočili na nádherné místo, asi jednu z nejlepších lokalit výpravy. Říkali jsme jí s Jirkou Malinou “Hezký les“. Bylo to poměrně ploché území s primárním pralesem protkaným úzkými potoky. Bylo tak hodně druhů orchidejí. Z nejzajímavějších to byla asi Paphinia herrerae, Huntleya meleagris, Chaubardia heteroclita a Maxillaria asi striata. Na další cestě z Limónu jsme postupně projížděli územím pod ochranou Ecuagenery, se zachovalým porostem, z nejzajímavějších druhů tady rostla Fernandezia sanguinea a hlavně terestricky rostoucí Oncidium harlingii
s velmi zajímavým habitem. U San Juan Bosco jsme přijeli ke kompletně vykácenému svahu. Byl to smutný pohled. Objevili jsme tam kvetoucí Maxillarii striatu, Max.perryae, Max.fletcherianu. Z dalších druhů epifytně rostoucí Phragmipedium wallisii, Lycaste sp. Kefersteinia sp. a mnoho dalších. Poblíž, v ještě stojícím lesíku, doslova svítila kvetoucí Comparettia speciosa. O něco dál jsme objevili kvetoucí Lycaste cobbianu. U Gaulaquizy jsme se dostali do drobného problému. Jako vždy jsme přelezli ostnatý plot na pastvinu s pásem nízkých stromů, kde bylo poměrně hodně orchidejí – na pokroucených větvích nízko nad zemí 4 druhy masdeválií – Masd.xanthina, brachyura, trochilus a pusilla, dále miniaturní Stelis sp. s převislým dlouhým květenstvím, zajímavá Maxillaria grandimentum, Stenia calceolaris a hlavně Odontoglossum harryanum. Asi po deseti minutách botanizování se objevil muž s koněm a měl námitky, že jsme na jeho pozemku. Po krátkém rozhovoru s architektem a za dvě hašlerky, jsme se bez problémů rozešli.
Další den jsme vyrazili na návštěvu firmy Ecuagenera v El Pangui, což byl pro nás zážitek. Orchideje pěstují v květináčích na stolech a na blocích zavěšených na mřížích v takovém obřím polofóliovníku, kovová konstrukce má jen střechu z umělé jutoviny, dolní část je zcela otevřená. Mají zde pěstírnu teplých druhů, zastoupení druhů bylo velmi početné. 
Od vylahvovaných semenáčů po dospělé kvetoucí rostliny. Z mnoha druhů mě zaujalo kvetoucí Phragmipedium fischeri, po čase jsem ho od Ecuagenery v Drážďanech koupil. Další den jsem našel v okolí Zamory první a jedinou Draculu výpravy, nekvetla tak určení nebylo možné. Ale to už jsme se vydali na bohužel krátký výlet do Cordillera del Condor, pohoří na horké hranici s Peru. Byl to zážitek který bych si klidně zopakoval, i přes krátkost jsme našli kvetoucí!!! nádhernou Stanhopeu connatu, Embreeu rodigasianu, několik druhů neidentifikovaných druhů rodu Masdevallia, Lycaste cobbianu a mnoho dalších orchidejí. Zpáteční cesta korytem potoka nám pro naprosto dokonalý zážitek vůbec nevadila.
Následující den jsme botanizovali v úseku Zamora – Loja, ve výšce ca 1600 m n.m. jsme byli na typové! Lokalitě druhu Masdevallia strobelii, ta zde roste na koncích větví statných stromů v poměrně mělkém údolí potoka, z dalších kytek zde rostla Maxillaria triloris a velkokvětá Maxillaria aff.rufescens. Vrcholem dne byla zastávka ve zbytku elfího pralesa ve výšce 2 673 m n.m. kde jsme našli několik miniaturních druhů rodu Lepanthes a Masdevallia – rosea, picturata, aff.anachaeta a aff.planadensis. Navštívili jsme i Parque National de Podocarpus kde jsme udělali malý výlet a pěšky dosáhli nejvyššího bodu 3 269 m n.m. 
I tady roste mnoho orchidejí, bromélií a nádherný malý druh kapradiny se stromovým kmínkem, pravděpodobně Blechnum schomburgkii. Rostliny museli být podle velikosti staré přes sto let, byl to krásný zážitek. Do nejjižnější část Ekvádoru jsme přijeli následující den, u města Valladolid jsme našli na jedné pastvině kvetoucí Maxillarii triloris, Oncidium globuliferum, a neurčené rostliny rodů Trichocentrum, Pleurothallis, Trisetella, Gongora a Odontoglossum. Poblíž jsme našli oranžovo-červeně kvetoucí Fernadezii subbifloru a neurčený Telipogon a Cyrtochilum. Další den jsme se zastavili při cestě do Cuancy u malých lesíků na pastvinách. Počasí nám nepřálo, byla mlha, občas intenzivně zapršelo a foukal silný vítr. Pak jsme objevili naprosto senzační kytku a veškeré nesnáze šly stranou. Nález druhu Nanodes medusae nás doslova dostal, to jsme nečekali. Byly tam i další zajímavé velké i zcela miniaturní orchideje. Z Cuency jsme si odskočili na incké památky a pak zpátky do Quita. Poslední výlet byl na rovník. Po nezbytném fotografování na čáře, která rozděluje naší planetu na dvě polokoule, jsme ještě udělali poslední měření GPS a navigace ukázala pozici 00°00´07,8´ 78°27´20,5´´ a výšku 2491 m n.m. Poblíž stojící Američan se smál a říkal, není tady, že? Tak jsme poodešli kus od památníku a překonali převýšení 10 m a GPS-ka k naší radosti vyplivla 00°00´00,0´´ 78°27´14,2´´. Takže vám můžu s klidným srdcem sdělit, že jsem stál přímo na rovníku a točil se rychlostí 1674 kilometrů za hodinu, heč.
A tady je ještě pár fotek z cesty
