BLACK ORCHIDS

Tato drobná monopodiální rostlinka z vyšších poloh (1500 – 2500 m nad mořem) východní Jávy zaujme jak habitem, tak především poměrně velkým květem, který má na šířku až 5 cm a svojí stavbou je vzdáleně podobný velmi zajímavému rodu Glomera. Druh roste v horách východní Jávy na jih od města Surabaya.

Rostliny mám navázané na bloku kůry a tenké větvi, obě podložky jsou porostlé živým mechem. Umístěné jsou v temperované části skleníku, v polostínu, kde ji nepravidejně kropím dešťovou vodou. Druh je docela bezproblémový a pravidelně opakovaně kvete.

Momentálně rozkvetlo zvláštní Dendrobium, které už podle pravidel botanické nomenklatury Dendrobium není. Jde o  Inobulbum munificum Kraenzl, popsané v roce 1910.

Orchidaceae Inobulbum munificum Kraenzl. — Pflanzenr. (Engler) Orch.-Dendrob. pars 1, 319 (1910)

Orchidaceae Dendrobium munificum Schltr. — Repert. Spec. Nov. Regni Veg. Beih. 1: 444, in obs. 1912

Habituálně jde o velmi zajímavý endemit Nové Kaledonie, se zvláštně utvářenými, krátce článkovanými „vlasatými“ pahlízami s jedním nebo dvojicí tuhých vrcholových listů. Převislé květenství je vícekvěté, květy jemně voní. Rostlinu mám v teplém skleníku, v polostínu a nijak speciálně se o ni nestarám, spíše jí méně a nepravidelně zalévam.

Tento rozsáhlý rod (přes 500 druhů) mám ve sbírce zastoupený jen několika málo druhy. Nejvíce mám v oblibě andské, velkokvěté, typu „grandiflora“, jako je Max.sanderiana /grandis, Max.molitor, Max.huebschii, Max.platypetala, Max.striata a další. Po roce opět rozkvetla Maxillaria fletcheriana, která v přírodě roste v JV Ekvádoru, Peru a Bolívii. Je to docela robustní kytka, s protáhle vejčitými, silně zploštělými pahlízami, které jsou téměř úplně zakryté bazálními pochvovými listy. Vrcholový list může být dlouhý i 50cm. Z báze nového výhonu vyrůstá dlouhý květní stvol, který je obvykle delší než listy. Zajímavé jsou na něm hustě a pravidelně uspořádané dlouhé listeny, na jeho vrcholu vyrůstá jediný mohutný květ. Ten má velmi výrazný pysk se zajímavě plasticky utvářeným okrajem předního laloku, který je žloutkové barvy. Vnitřní a vnější plocha pysku je světle žlutá a je nepravidelně pokryta vínově červenými rozpitými pruhy a tečkami. Boční (laterální) sepaly i horní (dorsální) sepal jsou bílé. Tyto velkokvěté druhy vyžadují temperované až chladnější a vlhčí pěstování, ve stínu až polostínu.

Vykvetlo několik zajímavých rostlin. Nejvíc mě potěšilo moje vzrůstnější Dendrobium laevifolium, má 25 květů. Drobnější typ také kvete. Jak je pro některé druhy z Nové Guiney příznačné, květy vydrží na rostlině v perfektním stavu několik měsíců.

Druhou je nádherná miniatura z Kuby – Encyclia moebusii. Poměr ve velikosti rostliny a květenství převažuje jednoznačně ve prospěch květů. Tento převážně terestrický a velmi sukulentní druh snese i značně chladnou zimu, jen se musí velmi opatrně zelévat. Je ve studené části skleníku u rupikolních zástupců rodu Laelia, na přímém slunci. Mám několik rostlin, všechny jsou zasazené v květináči v kamenné drti z granodioritu.

Phymatidium tillandsioides (nebo také falcifolium) se úspěšně maskuje za mini zástupce čeledi Bromeliaceae, dokud nevykvete. Rostlina je vlastně malý kulovitý trs tvořený poměrně měkkými a velmi úzkými listy, který je efektní i v nekvetoucím stavu. Kolem 5 mm velké vonné květy jsou řídce rozmístěné na tenkých stvolech vyrůstajících z růžice. Druh vyžaduje celoročně teplo a poměrně i vlhko. Rod má 8 členů, nejmenší je asi mini miniturní Phymatidium limae.

Je to jediná Lycaste rostoucí výhradně na Karibských ostrovech – Kubě, Jamajce, Haiti a Dominikánské Republice, jako epifyt i petrofyt v nižších polohách. Má celkem nevýraznou barvu a květy na krátkém stvolu přirozeně skloněné dolů, atraktivitou rozhodně neoplývá. Pěstování je standardní pro rod, rostlina vydrží za sucha i poměrně chladné zimování, mám prověřených 5°C.

Za zmínku snad ještě stojí, že rod Lycaste byl v poslední době revidován a rozpadl se na několik nových rodů, v případě tohoto druhu byl změněn na dosti podivné pojmenování Sudamerlycaste barringtoniae (Sm.) Archila 2002.