Vstavačovité (Orchidaceae) je velmi velká čeleď jednoděložných rostlin, z kvetoucích rostlin je druhá nejpočetnější (nejobsáhlejší je čeleď Asteraceae). V současné době je popsáno 22 až 26 tisíc platných druhů řazených v 880 rodech.
Jak říkal můj kamarád Marián Červěňanský, orchideje rostou tam, kde rostou orchideje. Vztaženo na přírodu je to pravda. Orchideje mají opravdu široký areál výskytu a rozmanité biotopy, rostou s výjimkou Antarktidy na všech kontinentech od úrovně moře až po horská párama v Jižní Americe nebo vysokohorské lesy Asie.
Vzhledem k odlišným nárokům nejde dát na pěstování orchidejí univerzální návod.
Na začátek radím zájemcům o pěstování, aby si toho nejdříve o orchidejích co nejvíc přečetli. V knihách a na internetu je spousta základních informací. Bohužel i nesmyslů.
Hlavní moje rada je – NEBOJTE SE ORCHIDEJÍ.
Laický názor lidí na orchideje je ten, že to jsou velmi choulostivé rostliny a dají se pěstovat jen v pořádně vytopeném a vlhkém skleníku. Opak je téměř pravdou. Orchideje potřebují zajistit životní nároky dané adaptací na konkrétní prostředí. Ideální pěstování přírodních druhů orchidejí spočívá v co nejvěrnějším napodobení podmínek na jejich přirozeném stanovišti, praxe však bývá u jednotlivých pěstitelů dosti odlišná a rostliny bez problémů rostou a kvetou.
V první řadě je nutné si ujasnit, kde budou rostliny umístěné a následně podle stanoviště můžeme vybírat druhy, které by zde mohly růst.
Faktory, které nutně musíme stanovit před výběrem rostlin jsou:
Stanoviště – parapet, okenní nebo vnitřní vitrína a skleník. Orientace ke světové straně přímo souvisí s následujícím a nejdůležitějším požadavkem – světlem, nejméně vhodná je severní orientace.
Na okenním parapetu se dá pěstovat poměrně celá řada přírodních druhů, na více osvětleném zejména druhy vykazujících znaky sukulence, například zástupci z rodu Cattleya sp,, Laelia sp., Encyclia sp., na méně osvětleném místě druhy z rodů Paphiopedilum sp., Bifrenaria sp. Větší možností na výběr dává pěstování v pokojové vitríně nebo okenním skleníku. Lze zde s úspěchem pěstovat i druhy náročnější na zvýšenou vlhkost. Největší druhová skladba je možná až ve skleníku kde je díky většímu prostoru možné pěstovat rostliny s relativně odlišnými nároky. Vedle vyloženě teplomilných druhů lze pěstovat i druhy takzvaně temperované nebo naopak s temperovanými se dají pěstovat i druhy chladnomilné. Je to dáno konstrukcí skleníku, umístěním topení, vnitřním uspořádáním a dalšími faktory, o kterých se zmiňuji dále.
Světlo – epifytní orchideje jsou převážně náročné na světlo, terestrické orchideje mají podstatně nižší požadavky na světlo, nejvíce náročné na světlo jsou skalní druhy, třeba známé rupikolní laelie. Nadbytečné světlo v létě se dá snadno regulovat stíněním, trvalý nedostatek světla je nutné řešit přisvětlováním.
Teplota prostředí rozhoduje pro jakou skupinu orchidejí se rozhodnout
1.skupina – druhy náročné na teplo (teplomilné)
2.skupina – druhy středně náročné na teplo (temperované)
3.skupina – druhy méně náročné na teplo (chladnomilné)
Takovéto rozškatulkování ale není přesné, protože teplotní nároky orchidejí (mimo vysloveně teplomilných druhů z nížinných pralesů) nejsou v průběhu roku a i pouhého dne stejné. S nadmořskou výškou se zvětšuje rozdíl v teplotě ve dne a v noci. Největší extrém jsem zažil osobně na Nové Guiney. Na planině Wikikama, v nadmořské výšce 2200 m.n.m., stoupala v průběhu dne teplota přes 30°C a v noci klesala na 5°C. Pro pěstování volně v bytě jsou vhodné teplejší druhy méně náročné na světlo a vzdušnou vlhkost. Skleník nabízí nejvíce možností. Rozhodující pro zařazení do skupiny je nejnižší teplota v noci v zimním období, z toho můžeme vycházet při výběru konkrétních druhů.
Vlhkost – také vlhkost v průběhu dne a noci značně kolísá a to i v průběhu roku. Volně v místnosti nejvíce, v uzavřené vitríně nebo skleníku nejméně. Není třeba se bát, i v přírodě je kolísání vlhkosti přirozené. V některých oblastech, kde několik měsíců neprší, přežívají orchideje jen díky intenzívní noční rose. Názory na rosení se různí, ve skleníku má rosení vliv na ochlazení prostředí zvláště v letních měsících, je nutné jej ale doprovodit intenzívním větráním jinak se ve skleníku vytvoří příliš dusné prostředí, které vyhovuje ještě tak podrostovým druhům. V místnosti má rosení jen krátkodobý vliv na zvýšení vlhkosti v bezprostředním okolí rostlin. Vhodnější je umístit rostliny na misku s keramzitem nebo mřížkou, v které udržujeme stálou hladinu vody, důležité je aby spodní okraj květináčů byl nad vodou pro dobrou cirkulaci vzduchu přes substrát. Sukulentní druhy je možné pěstovat navázané na podložku, zálivka musí být v tomto případě častější, vhodné je namočení celé rostliny i s podložkou na nějakou dobu do zálivkové vody.
Voda a zálivka – výběr zálivkové vody je jedním z důležitých faktorů ovlivňujících správný růst. Velmi vhodná je dešťovka, zvláště v oblastech s nízkým prachovým spadem. U vod z místních vodovodních řadů nebo studní závisí na podloží, z jakých je čerpána. Příliš zásaditá z alkalických podloží není moc vhodná, její případné odsolování je při velké potřebě finančně i časově náročné. Při zálivce tvrdou vodou je nutné rostliny častěji přesazovat protože se substrát rychleji zasolí. Optimální pH zálivkové vody se pohybuje v rozmezí 5-7. Další otázkou, která obvykle vyvolá bouřlivou diskusi, je kdy zalévat, zda ráno nebo večer. Obecně si myslím, že je to jedno, každý má své návyky, otázka by spíše měla být kdy zalévat. Odpovídám, až když to potřebují. Bezhlavé pravidelné zalévání ničemu nepřispěje, jen nám způsobí zklamání v podobě ztráty rostlin. Zvláště v zimě bývá úhyn rostlin nejčastější, přílišná péče je na škodu.
Sám zalévám v zimě přibližně jednou za týden a to na noc, vlhčí druhy častěji. V létě některé vlhkomilné rostliny (jako např. Dendrobium cuthbertsonii) ráno i večer každý den, ostatní podle způsobu pěstování – navázané rostliny jednou za 2-3 dny, rostliny v květináčích méně často a vše obvykle večer. V létě občas zapínám naprogramované automatické mlžení ve skleníku, je dobré pro ochlazení chladnomilných rostlin. Mlžení běží jen několik málo sekund a při zajištěné ventilaci. Horké a dusné prostředí je pro celou řadu druhů naprosto nevhodné.
Výživa – na výživu jsou obecně epifytické orchideje málo náročné, špatně snáší vysoké koncentrace hnojiv v zálivkové vodě. Při častém přehnojování dochází k rychlejší degradaci substrátu a zasolení. Krátkodobě toto můžeme omezit občasným promytím substrátu dešťovou nebo destilovanou vodou, lepší je však rostlinu přesadit. K hnojení používám převážně modrý Krystalon, občas jej kombinuji s hnojivem na orchideje od pana Vondruše (http://www.explantex.cz/).
Větrání – nevím, zda se v návodech na pěstování zmiňují autoři i o čerstvém vzduchu. Přitom větrání a obecně pohyb vzduchu je pro orchideje velmi důležitý. Vždyť v přírodě rostou převážně na stromech nebo skalách a nejhojněji ve vyšších nadmořských výškách, převážně pahorkatinách montánního stupně s intenzivními větry. V kultuře je pohyb vzduchu důležitý pro rychlé oschnutí rostlin po zálivce a celkově na podporu kondice a zdravotního stavu rostlin.
Skleník mám rozdělený na 3 oddělení s odlišnými podmínkami – teplé oddělení kde teplota neklesá pod 16°C (v zimě), temperované-studené vlhčí, více stíněné oddělení a temperované-studené silněji osvětlené oddělení s teplotami 5-15°C (v zimě). Ve všech odděleních mám několik ventilátorů s občasným chodem řízeným spínacími hodinami.
Teď bych se chtěl zaměřit na pěstování konkrétních skupin orchidejí, s kterým mám dlouholeté pozitivní zkušenosti.
Coelogyne
Je to výhradně asijský rod čítající 190 druhů, 2 poddruhy a 12 variet, rostoucí v rozsáhlém areálu od Indie po Šalamounovy ostrovy a Novou Kaledonii, s největším zastoupením na Borneu, kde roste 65 druhů, z toho 49! endemitů. Jméno Coelogyne pochází z řeckých slov koilos a gyne odkazujících na tvar kolumny. Doslovným překladem vzniklo stupidní české pojmenování dutojazýček, které nesnáším. Podle ekologických nároků je možné zástupce rodu rozdělit na dvě skupiny. Na druhy rostoucí ve vyšších polohách s výrazným vlivem monzunu, s klasickým zástupcem Coelogyne cristata, a na druhy z nížin a středních poloh s víceméně stálými klimatickými podmínkami.
Je to můj také velmi oblíbený rod (jak jinak). Zejména jsem si oblíbil druhy z vyšších poloh kontinentální Asie, z Indie, Barmy, Thajska, Vietnamu a Malajského poloostrova. Favority první skupiny jsou u mě jednoznačně horské druhy Coelogyne corymbosa a C.nitida, a vietnamská C.mooreana, C.lawrenceana a C.eberhardtii. Předmětem mého zájmu u druhé skupiny je především sekce Speciosae s výskytem od poloostrovní Malajsie přes Sumatru, Borneo, Jávu, Sulawesi, Novou Guineu až po Novou Kaledonii. Do sekce je zařazeno 21 druhů . Jsou zde velmi atraktivní druhy jako C.speciosa, ruphii, xyrekes, salmonicolor , lycastoides, usitana, rumphii, celebensis, tiomanensis a další. Jde vesměs o poměrně menší rostliny s velkými jednotlivými květy na velmi tenkých převislých stvolech.
Pěstování je až na výjimky bezproblémové. Rostliny je možné namontovat na blok kůry nebo větev.
Pro představu – zde je ukázka přirozeného stanoviště v severozápadním Thajsku u města Pai. 
Výhodnější je pěstování v květináčích v jemnějším kůrovém substrátu s vyšším podílem nasáklivé složky jako třeba rašeliníku nebo perlitu. Kolegyně (lepší než dutojazyk) mají rády vyšší vlhkost substrátu. Většině druhů vyhovují temperované teploty. Rostliny vyžadují světlé až polostinné stanoviště nebo pohyblivý stín při letnění venku. Chladnější druhy dávám od konce května do konce října letnit ven na zahradu, na stoly, které jsou stíněné ovocnými stromy. Venku snesou rostliny i přímé slunce rozptýlené listy stromů. Takovéto pěstování se blíží podmínkám přírodního stanoviště. Rostliny jsou kompaktnější, otužilé a v lepší kondici. Bez problémů tak překonají nedostatek světla v zimě.
Pokud by chtěl někdo prostudovat rod do větší hloubky, doporučuji vynikající monografii z roku 2002, The Genus Coelogyne a Synopsis, jejímž autorem je Dudley Clayton, ve vydání Natural History Publications ve spolupráci s Royal Botanic Gardens Kew. Knížka mě poučila i v jedné věci. Vždy jsem vyslovoval jméno rodu „celogyne“, správně ale má být vyslovováno podle řecké výslovnosti „koi-lo-gyne“. V angličtině je výslovnost „see-lo-guy-nee“. Nebudeme jí tedy radějí říkat Dutojazíček? Brrrr. Fuj. Já tedy nikdy.
Dendrobium sekce Oxyglossum/Cuthbertsonia
Další srdeční záležitost, Dendrobium cuthbertsonii, je můj nejoblíbenější zástupce sekce.
Kvete několik měsíců, květy mají nádherné pastelové barvy a jsou zbarvením velmi variabilní, rostliny jsou miniaturní a bohužel velmi náročné na pěstování. Zejména delší proschnutí je spolehlivě zahubí. Pěstuji je na mechem porostlých malých blocích korkové kůry, na kusech kořenových balů ostřice nebo v malých květináčích v rašeliníku. Důležité je, aby substrát byl neustále alespoň mírně vlhký. Poměrně silné osvětlení je důležité pro intenzivní zabarvení květů a celkový kompaktní růst, ve špatných světelných podmínkách rostliny příliš vytahují a květy jsou bledé.
V přírodě roste tento velmi variabilní miniaturní druh (co do barvy květů ale i celkového habitu rostliny) pouze v horách Nové Guiney a Nového Irska, v značném výškovém rozpětí 700 – přes 3000 m n.m., a to epifyticky i terestricky, v obou případech na silně osluněných místech. V těchto výškách velmi kolísá teplota, přes den může být i nad 25°C a v noci teplota klesá až k 5°C. Tomu je nutné přizpůsobit i pěstování v kultuře.
Sekce Oxyglossum zahrnuje tyto druhy
Dendrobium brassii
Dendrobium brevicaule Rolfe 1899
Dendrobium cuthbertsonii
Dendrobium cyanocentrum Schltr. 1906
Dendrobium delicatulatum
Dendrobium dekockii J.J.Sm. 1911
Dendrobium habbemense P.Royen 1979
Dendrobium hellwigianum Kraenzl. ex Warb. 1893
Dendrobium laevifolium Stapf 1924
Dendrobium lancelabium
Dendrobium masarangense Schltr. 1911
Dendrobium masarangense ssp thieonanthum
Dendrobium masarangense ssp thieonanthum var chlorinum
Dendrobium nardoides Schltr. 1912
Dendrobium nebularum Schltr. 1912
Dendrobium pachytrix
Dendrobium parvulum Rolfe 1899
Dendrobium pentapterum Schlechter 1906
Dendrobium petiolatum Schltr. 1912
Dendrobium prasinum Lindl. 1859
Dendrobium putnamii
Dendrobium seranicum J.J. Sm. 1928
Dendrobium subacaule Reinw. ex Lindl. 1859
Dendrobium subuliferum J.J. Sm. 1911
Dendrobium sulphureum Schltr. var. cellulosum ( J.J.Sm. ) T.M.Reeve & P.J.B.Woods 1989
Dendrobium vexillarius J.J.Smith 1910
Dendrobium violaceum Kraenzl. 1910
Dendrobium violaceominiatum
Dendrobium ungatialatum
Pěstování vysokohorských druhů orchidejí je obecně docela obtížné, zvláště v našich, poslední dobou velmi teplých, letních měsících. Přehřátí rostlin je velmi rychlé a zvláště u malých druhů často fatální, rozhodně je nebezpečnější, než krátkodobý výpadek topení v zimě, kdy teplota klesá pozvolna. Samozřejmě teplota pod bodem mrazu v kombinaci s vlhkostí je zabije také. Na přírodních stanovištích v horách jsou rozdíly v teplotách ve dne a v noci často podobné našim venkovním letním teplotám, i 10-15°C. Je to jen relativně velký rozdíl uvědomíme-li si, že maximální denní teploty jsou v tropickém pásmu vysokých hor poměrně konstantní, kolem 25°C a minimální noční 10°C v extrému i 5°C, nebo může i krátkodobě mírně mrznout. Ve skleníku je to podstatně jiné. Při silném osvitu, bez stínění, s minimálním větráním teplota stoupá velmi rychle a může dosáhnout i 50°C, což je pro většinu orchidejí konec. I se stíněním je potřeba skleník intenzivně větrat a vnitřním rosením prostor ochlazovat. Tyto podmínky nejsou zrovna ideální pro horské orchideje, výhodnější by bylo rostliny na léto umístit ven, na zahradu, zpočátku do polostínu, ideálně na místo ráno a (nebo) pozdě odpoledne. Pro úspěšný růst vyžadují každodenní rosení aby příliš neprosychaly. Vhodný způsob pěstování záleží na prostředí, kde jsou rostliny umístěné. Ve skleníku a uzavřených vitrínách, je podle mých zkušeností i vhodnější pěstování na podložce – bloku kůry, lisovaného korku nebo kusu větvě tvrdého dřeva s rostoucím živým mechem, nejlépe už narostlým v přírodě. Podložka by měla být přiměřeně velká, aby na ní mohly růst tenké ale značně dlouhé kořeny a také by měla být i při největším vyschnutí stále mírně vlhká, hlavně v místě kořenů. To vyžaduje v létě rosení několikrát za den, výhodnější je při malém počtu rostlin úplné krátké namočení do kvalitní vody, hlavně na noc a ráno. Další možností je pěstování v květináčích nebo ještě lépe v miskách, plastových nebo z pálené hlíny. Plastové jsou praktičtější, tak rychle nevysychají. Problém je ale vhodný substrát. Pro rostliny je nejvhodnější živý, dorůstající rašeliník, který je nutno časem stříhat. Zálivková voda musí být velmi kvalitní, jinak rašeliník zahyne. Je možné také použít jemný kůrový substrát s podílem zachycujícím vodu ale zároveň vzdušným, jako je perlit a molitan. Pěstování v květináči má jednu nevýhodu, rostliny se musí po čase přesazovat, protože vzhledem k časté zálivce substrát rychle degraduje. Poslední dobou experimentuji s kořeny ostřic, jsou velmi trvanlivé, dobře drží vodu a jsou i vzdušné, pevněji prorostlé bulty lze řezat na bloky a jemnější použít jako substrát do květináčů.
Zálivka na noc je u chladnomilných orchidejí velmi vhodná a přirozená. V průběhu noci mají kořeny při nižší teplotě čas dostatečně vodu nasát a mimo to, i v přírodě také prší hlavně odpoledne a v noci. Vedle problému s uchlazením rostlin v létě, je v umělé kultuře zpravidla i celoroční problém se světlem. Blízko rovníku a ve značných výškách jsou rostliny vystavené světlu s poměrně silným UV zářením, na které jsou adaptované. Právě UV složka světla má vliv na vybarvení květů rostlin, obzvláště druhu Dendrobium cuthbertsonii. V našich zeměpisných šířkách je UV záření obvykle nižší (letošní rok je vlivem ozonové díry výjimečný), a hlavně neprojde sklem nebo polykarbonátem oken a skleníků. Květy jsou potom podstatně světlejší než v přírodě. Vhodné by bylo přisvětlování zářičem s UV A (dlouhovlnným) s vlnovou délkou 400 – 320 nm, pro větší tvorbu pigmentu, hlavně anthokyanu. Zdrojem jsou například trubice používané v soláriích. Řešením je i již zmíněné letnění. Pro příští rok o něm po připravení vhodného místa uvažuji.
I v sekci jsou výjimky, které vyžadují celoročně nebo jen v létě vyšší teplotu. Jsou to druhy
Dendrobium cyanocentrum Schltr. 1906
Dendrobium delicatulatum
Dendrobium hellwigianum Kraenzl. ex Warb. 1893
Dendrobium laevifolium Stapf 1924
Dendrobium masarangense Schltr. 1911
Dendrobium masarangense ssp thieonanthum
Dendrobium masarangense ssp thieonanthum var chlorinum
Dendrobium parvulum Rolfe 1899
Dendrobium puniceim
Dendrobium subacaule Reinw. ex Lindl. 1859
Dendrobium subuliferum J.J. Sm. 1911
Dracula
Pro bizarní vzhled květů velmi zajímavý rod. V současné době je popsáno kolem 120 druhů. Jsou to v podrostu nebo ve stínu rostoucí orchideje příbuzné masdeváliím, chladnomilné a vlhkomilné, rostoucí ve vyšších polohách Střední a Jižní Ameriky, od Mexika po Peru s centrem rozšíření v Kolumbii, Ekvádoru a Peru. Na stanovištích rostou epifyticky i terestricky. V přírodě jsem drákulu viděl jen dvakrát, v Panamě na stanovišti dokonce dva druhy – Draculu pusillu a druh, u kterého mám pochybnost, zda to je D.erythrochaete nebo D.ripleyana. Obě rostly v horách a kupodivu na zemi, pusilla v mechu u kmenů stromů, ta druhá v hustém porostu kapradin, v silném zástinu. Podruhé jsem objevil neidentifikovaný druh v Ekvádoru. Při pěstování je pro ně důležitý pokles teploty v noci a velmi vysoká vzdušná vlhkost při stálém pohybu vzduchu. Nesnáší přímé slunce, naopak vyžadují hodně stíněné stanoviště. Rostliny mám zavěšené v košíkách nízko ve skleníku nebo postavené na roštech umístěných nízko nad podlahou. Největším problémem při pěstování jsou vysoké letní teploty. Přehřátí kultivačního prostoru s vysokou vzdušnou vlhkostí bývá pro rostliny fatální. Sám jsem na svých pěstitelských začátcích takto zahubil ekvádorskou Draculu cordobae, pověsil jsem ji dosti vysoko do skleníku který jsem neměl ještě zastíněný protože bylo v té době hodně zataženo a často pršelo. O víkendu jsem ráno vyrazil na výlet, udělalo se náhle krásně, vysvitlo slunce a já po návratu našel zmíněnou kytku zcela spálenou, byla to změť hnědých listů. Drákuly pěstuji hlavně v plastových košíčkách v balu z kořenů ostřic. Ostřice mi vyhovuje jak z estetického hlediska, tak i pro velmi dobrou schopnost zadržovat vodu a nasát ji když proschne. Je možné je pěstovat i na podložce v balu z kokosových vláken nebo jen v mechu. V Pražské botanické zahradě v Troji pěstují Draculy v živém rašeliníku v košíkách postavených na stole. Rostliny denně zalévají kvalitní upravenou vodou z reverzní osmózy.
Přikládám odkaz na zajímavé stránky jedné dámy – Lynn O´Shaugnessy, která docela důkladně zpracovala podčeleď Pleurothallidinae.
Laelie – skalní neboli rupikolní
Je to jedna z mých hodně oblíbených skupin. Jsou to převážně malé velmi sukulentní rostliny. Popsáno je v současné době kolem 35 platných druhů a kolem 10 přírodních kříženců. Názvosloví je v posledních pár letech docela oříšek. Starý rodový název byl postupně změněn na Sophronitis (uváděn i v starším Indexu Kewensis), Hoffmannseggella a teď nově byly rostliny zařazeny do rodu Cattleya – zde je pro začátek orientační přehled požadavků na pěstování klasických zástupců tohoto zajímavého rodu Cattleya genus. Osobně se držím starého názvu.
V přírodě rostou na značně rozsáhlém areálu v poměrně suchém vnitrozemí Brazílie. Klasické lokality jsou v okolí města Bello Horizonte ve státě Minas Gerais, pro představu zde je odkaz na hezké stránky věnované těmto rostlinám. Jako substrát používám čistý zvětralý granodiorit, kultivační nádobu hliněný květináč nebo plochou misku, případně malý plastový kontejner. Rostliny mám umístěné těsně u jižní stěny skleníku, na místě s maximálním osvitem. Teploty v zimě kolísají od 5°C do 15°C (když zasvítí slunce i výše), v létě jsou přibližně o 10°C vyšší. Zálivku dělám v létě jednou za týden, v zimě tak jednou za měsíc. Od konce května do konce října lze kytky letnit. Pokud si postupně zvyknou, je možné je dát na osluněné místo. Rostliny se efektně zabarví anthokyany a jejich růst je kompaktní, blížící se přírodnímu habitu. Pozor jen na jarní spálení, navykat je pomalu na přímé sluneční světlo je opravdu nutné. Také je potřeba používat velmi propustný a vzdušný substrát, přílišná a stagnující vlhkost substrátu bývá často příčinou úhynu rostlin. Po zálivce musí voda rychle odtéct, při delších deštích je vhodný kryt. Menší zálivka stimuluje rostlinu k intenzivnější tvorbě kořenů. Několikrát jsem viděl pěstovat rupikoly i epifyticky, já je pěstuji zásadně terestricky, nebo spíše petrofyticky. Pěstování na bloku mě nevyhovuje esteticky a je to proti přírodnímu způsobu růstu. Obecně se kultivační podmínky spíše blíží pěstování teplejších druhů kaktusů.
Laelie – druhy Střední Ameriky
Jsou to velmi atraktivní orchideje s dlouhými květními stvoly, výjimkou je Laelia speciosa s krátkým stvolem nepřevyšujícím příliš délkou list. Rostou převážně v Mexiku a Guatemale, jen Laelia rubescens a Laelia superbiens zasahují až do Costa Ricy. Jednoznačně nejznámější je Laelia anceps a její dvě subspecie a formy, a těch je poměrně hodně. Ve sbírce mám několik rostlin od ssp.anceps, nominátní i alba formu, od ssp.dawsonii formu dawsonii i chilapensis. Nádherné katlejovité květy má L.anceps ssp.dawsonii fma.dawsonii. Forma chilapensis mi ještě nekvetla. Další velkokvěté druhy jsou L.autumnalis její tři formy – autumnalis, atrorubens a xanthotrophis, dále crawshayana a eyermaniana. Menší ale nádherné květy má Laelia albida a L.furfuracea. Tyto druhy rostou v horách kde je dosti rozdílné klima v létě a v zimě, obecně je dosti drsné a srážkově nevyrovnané, níže uvádím orientační podmínky na stanovištích v přírodě. Z vlastní dlouholeté zkušenosti to jsou velmi odolné kytky. V zimě vyžadují chladno a sucho a od jara je pro ně ideální letnění na zahradě v mírném stínu až na přímém slunci (potřebují si na něj navyknout jinak se snadno popálí listy). Teprve dnes, 5.června, jsem stěhoval kytky na zahradu, věším je na jabloně. Naprosto mě to vyhovuje, nemusím se o ně starat, stačí jim déšť a rosa. Dosti raritní je Laelia aurea rostoucí v přírodě na malém území v Sierra Madre Occidental, pro žluté květy je velmi atraktivní. Pro podobnost byla dříve označovaná jako Laelia rubescens var.aurea. Stejně jako Laelia rubescens vyžaduje velmi teplé podmínky s velmi výrazným obdobím sucha, kdy neprší ve Střední Americe několik měsíců. Snad se někdy dostanu k vyprávění o mé první cestě do tropů, do Nikaraguy v roce 1998 a povede se mi i naskenovat diapozitivy.
Obecné rozdělení podle nároků na pěstování
1. klimatické podmínky pro druhy rostoucí v nížinách – Laelia aurea, Laelia rubescens
rostou v nejnižších polohách, vyžadují celoročně velmi teplé pěstování, zima a jaro jsou extrémně suché a velmi slunečné (stromy schazují listí), teplota přes den je až 35°C, v noci nad 12°C
2. klimatické podmínky pro druhy rostoucí v horách pod 2000 m.n.m. – Laelia anceps, Laelia autumnalis, Laelia crawshayana, Laelia superbiens
rostou do 2000 m.n.m., teplota přes den kolem 30°C, v noci nad 5 – 7°C
3. klimatické podmínky pro ostatní druhy rostoucí v horách nad 2000 m.n.m. – Laelia albida, Laelia autumnalis f.atrorubens, Laelia furfuracea, Laelia speciosa
Jaro – velmi suché a horké, bez deště a mlhy, teplota přes den 25 – 30°C, v noci až 5°C
Léto – koncem května až začátkem června dochází ke změně počasí, od června do října přichází odpolední mlhy, teplota přes den 18 – 24°C, v noci 10 – 12°C
Podzim – koncem října až začátkem listopadu ustají deště, dny jsou slunečné, suché, někdy jsou teplé a někdy chladné, je vysoká vzdušná vlhkost, teplota v noci může klesnout na 0 – 5°C
Zima – velmi suchá, slunečná, teplota přes den vystoupá vzácně nad 18°C, teplota v noci může klesnout na -1 až -3°C
Sophronitis
Můj nejoblíbenější rod. Je popsáno 9 druhů a 2 variety:
Sophronitis acuensis Fowlie, Orchid Digest 39: 150 (1975) Rio de Janeiro
Sophronitis bicolor F.E.L.Miranda, Orchidee (Hamburg) 42: 227 (1991)
Sophronitis brevipedunculata (Cogn.) Fowlie, Orchid Digest 36: 192 (1972) Brazílie (Minas Gerais)
Sophronitis cernua Lindl., Bot. Reg. 14: t. 1147 (1828)
var. alagoensis Gomes Ferreira, Orquidário 12: 15 (1998)
var. cernua
Sophronitis coccinea (Lindl.) Rchb.f. in W.G.Walpers, Ann. Bot. Syst. 6: 465 (1862) Brazílie až Argentina (Misiones
Sophronitis mantiqueirae (Fowlie) Fowlie, Orchid Digest 36: 183 (1972) JV Brazílie
Sophronitis pterocarpa Lindl. & Paxton, Paxton’s Fl. Gard. 3: 11 (1853) Brazílie až Paraguay
Sophronitis pygmaea (Pabst) Withner, Cattleyas & Relatives 3: 77 (1993) Brazílie (Espírito Santo).
Sophronitis wittigiana Barb.Rodr., Rev. Hort. 50: 24 (1878) Brazílie (Espírito Santo)
Až na výjimky rostou v Brazílii, s dvěma centry výskytu – v dlouhém pobřežním pásmu vlhkých hor ve východní části země (S.acuensis, S.cernua, S.coccinea a S.mantiqueirae) a v podstatně sušším vnitrozemí, ležícím západně od těchto hor (S.brevipedunculata a S.wittigiana). Rostou od úrovně moře (S.cernua) až do nadmořské výšky nad 2000 m (S.acuensis).
Mám je rád pro jejich malou velikost, červené květy a více nebo méně sukulentní habitus. Část rostlin (hlavně sušší druhy Sophronitis brevipedunculata, Sophronitis wittigiana a Sophronitis acuensis) mám přirostlé na douglaskové kůře nebo silnějších větví zimolezu. S úspěchem je letním, rostliny venku výborně rostou, jsou kompaktní a krásně zabarvené. V zimě dobře kvetou. Vlhčí druhy jako je Sophronitis coccinea a Sophronitis mantiqueira pěstuji hlavně v malých plastových květináčích v jemném kůrovém substrátu. V zimě potřebují rostliny maximum světla pro dobré vybarvení květů a tak jsou všechny zavěšené v prostoru poblíž polykarbonátového stropu skleníku. Jsou ve stejné části skleníku jako rupikolní laelie, platí pro ně tedy stejné kultivační teploty, jen zálivka je častější i v zimním období. Nejteplejší zástupce rodu, Sophronitis cernua, má své trvalé místo v teplém oddělení na méně světelně exponovaném místě.
Phragmipedium
Taxonomicky patří do podčeledi Cypripedioideae Lindl, do které patří rody SelenipediumRchb. f., Cypripedium L., Mexipedium V.A. Albert & M.W. Chase, Phragmipedium Rolfe a PaphiopedilumPfitzer
Je to nejdůležitější zástupce tropických střevíčníků Nového světa. Areál výskytu je od JZ Mexika (Chiapas) po Bolívii a JV Brazílii. Aktuálně je popsáno 22 druhů a několik variet. Jsou to převážně petrofyty, i když některé druhy mohou růst i epifyticky (např. Phragm.wallisii). Rostou převážně ve velmi vlhkých biotopech blízko vodních toků, extrémní stanoviště (např. Phragmipedium pearcei) jsou v období záplav po nějakou dobu zalitá vodou a rostliny zde s úspěchem přežívají.Rostliny tvoří vícelisté růžice, s více nebo méně kožovitými, různě širokými listy. Druhy rostoucí na více světelně exponovaných stanovištích mají listy tmavě zelené až žlutozelené, obvykle velmi tuhé a lesklé (např. Phragm.lindenii), druhy rostoucí v zástinu mají listy poměrně měkké a světle zelené (např. Phragm.besseae). Velké květy, s typickým uzavřeným pyskem ve tvaru střevíčku (Slipper Orchids), jsou buď poměrně barevně nevýrazné v odstínech od žluté do zelené nebo naopak velmi výrazné, v odstínech červené, růžové až fialové barvy.
Měl jsem to štěstí, že se mi povedlo navštívit několik míst v přírodě, v Panamě lokalitu kde roste Phragm.longifolium a jeho formy (někdy označované jako var.rozlii a var.gracile) u Lago Fortuna, poblíž rostl i druh Phragm.humboldtii, dnes označovaný jako Phragm.popowii, dříve jako Phragm.caudatum. Ten roste na lokalitě i epifyticky. Phragm.longifolium zde roste velmi hojně, bohaté porosty jsou i na krajnicích podél hlavní silnice takže jsou jejich listy pravidelně posekané sekačkou při údržbě krajnice. Dokonce jsme objevili v příkopu u cesty i zajímavého křížence (domníváme se) obou druhů. Snímky doplním později, mám jen diapozitivy a ještě je nemám digitalizované.
Kytky rostou v centrálním pohoří v nadmořské výšce nad 1200 m n.m. ve velmi jílovité půdě nebo v kamenné drti. Klima je zde, na rozhraní karibské a pacifické části, velmi proměnlivé, dny jsou obvykle slunečné s častými dešťovými přeháňkami. V noci je velmi vlhký vzduch přivátý poměrně silným větrem z Karibiku a zde v horách kondenzuje ve formě mlžných mraků. Mlha je zde někdy tak hustá, že není na krok vidět. Jednou jsme se v ní i ztratili. Další 3 druhy jsem viděl v Ekvádoru. Především nádherné Phragm.besseae. O překvapivém nálezu se více zmíním v povídání o cestě po Ekvádoru, které připravuji. Dalším druhem bylo Phragm.wallisii nalezené na pokáceném stromě u San Juan Bosco a třetím bylo Phragm.reticulatum rostoucí na skále.
Ve sbírce mám 12 druhů. Větší i menší pěstuji v průhledných květináčích v minerálním substrátu – ve zvětralém granodioritu (zvětralá žula – stejný substrát používám i pro rupikolní druhy Laelia sp.) nebo čisté pemze. Oba substráty mají lehce kyselé pH a kytky v nich výborně koření. Menší a vlhčí druhy, jako již zmíněné Phragm.pearcei, mám v mělkých širokých miskách ve stejném substrátu. Téměř všechny rostliny mám v teplé části skleníku a poměrně hodně je celoročně zalévám, rozhodně jim neprospívá dlouhodobé proschnutí kořenového balu. Spíše jim vyhovuje, když nějakou dobu stojí ve vodě. Několik rostlin mám i ve studeném skleníku, v květináčích postavených na stole se starým kobercem. Ten je stále mokrý a rostliny do něj zakořenily a, za těch pár let co tam jsou, udělaly velmi dlouhé kořeny. Nemůžu s nimi sice manipulovat ale to mi ani nevadí, kytky perfektně rostou a dobře kvetou a to je hlavní. Velmi důležité při pěstování, je použití velmi kvalitní zálivkové vody, při přílišném zasolení substrátu rostlinám hynou kořeny.
Tento rod je podle mého názoru mnohem jednodušší na pěstování něž jeho asijský příbuzný – rod Paphiopedilum.
Odkazy:
Velmi hezky zpracoval čeleď Rob Zuiderwijk na stránkách PhragWeb. Rody Phragmipedium a Paphiopedilum jsou také přehledně zpracovány na stránkách SlipperOrchids.
Paphiopedilum
Rod Paphiopedilum je nejpočetnější zástupce podčeledi Cypripedioideae Lindl. V současné době je uznáváno kolem 80 platných druhů a variet. Má i nejrozsáhlejší areál rozšíření v rámci podčeledi. Je to výhradně asijský rod s velmi rozsáhlým areálem sahajícím od Indie přes nižší polohy Himálaje, jižní Čínu, Indočínu, Filipíny, Borneo a indonéské ostrovy až po Šalamounovy ostrovy v Oceánii, s centrem výskytu v jihovýchodní Asii. Taxonomicky rod zpracoval zde význačný odborník, Dr. Phillip Cribb. Rozčlenil rod na tři podrody – Parvisepalum (s typovým druhem P. delenatii), Brachypetalum (s typovým druhem P. concolor) a Paphiopedilum.
Jde převážně o terestricky rostoucí rostliny s charakteristickými růžicemi listů a ze středu vyrůstajícím květním stvolem. Květenství je jednokvěté nebo vícekvěté. Poměrně silné kořeny mají na povrchu husté a krátké kořenové vlášení. Jednotlivé druhy rostou ve značně rozdílných přírodních podmínkách. Extrémem je asi velmi teplé stanoviště druhů Paph.godefroyae a Paph.niveum na vápencových ostrovech kolem malajského poloostrova, často těsně nad mořskou hladinou. Rostou zde ve spárách skal nebo v minerálním substrátu, na přímém slunci až v polostínu, po část roku v poměrně suchých podmínkách avšak s vysokou vzdušnou vlhkostí. Další dva zástupci, Paph.bellatulum a Paph.concolor rostou v odlišných biotopech, především ve vyšších nadmořských výškách s výraznými vlivy monzunového počasí. Mají také poměrně široký areál výskytu. Celá sekce Brachypetalum, které jsou členy, vykazuje výrazné znaky sukulence. Listy jsou tuhé, kožovité, široké a poměrně krátké, svrchu tmavě zeleně zabarvené s šedostříbrným různě výrazným mramorováním, vespod jsou zabarvené vínově červeně. Díky celoročně vysokým nárokům na teplotu je dlouhodobé pěstování nížinných zástupců sekce poměrně obtížné, zdá se, že nejlepších výsledků lze dosáhnout při kultivaci v bytě, na okenních parapetech. V letošní Roezlianě č.41 je o tom velmi pěkný článek od Radka Zakosteleckého.
Areál výskytu sekce Parvisepalum je jižní Čína (provincie Yunnan a Guangxi) a Vietnam. Typový druh, Paphiopedilum delenatii je vietnamským endemitem, roste výhradně v jižním Vietnamu. Lokalita původního nálezu byla zcela zdecimována ilegálním sběrem. V 90.letech byla objevena nová, která snad zůstane zachována. Druh zde roste ve stále zeleném pralese na granitových skalách v říčních údolích. Teplota a vlhkost je zde celoročně dosti vysoká. Ostatní zástupci rostou v oblastech s výraznějším vlivem monzunu a ve vyšších nadmořských výškách. Léto zde bývá dosti teplé a deštivé, zima suchá a chladná, na extrémním nalezišti Paph.armeniacum, v severním Yunnanu mezi řekami Salween a Mekong, může dokonce v zimě mírně mrznout. Druhy rostou výhradně terestricky, převážně na svazích vápencových skal, v slabé vrstvě humusu a ve stínu až polostínu. V kultuře je nutné dodržovat rozdílné požadavky na pěstování v létě a v zimě. Od jara do podzimu je možné rostliny letnit, v zimě vyžadují chladno a poměrně i sucho, vhodné načasování a dodržování těchto podmínek je nutné pro dobrý růst a hlavně vykvetení.
Zde přikládám orientační podmínky pro pěstování – Paphiopedilum genus
Odkazy:
Vynikající jsou stránky Dr.Tanaka´s Paph Site a dále již zmíněné SlipperOrchids.info.
A jak rostou v přírodě?
