V roce 2004 jsem uskutečnil další cestu, poprvé do Jižní Ameriky. Výlet byl spíše zaměřený cestovatelsky a příležitostně botanický. Do Peru jsem letěl tentokrát sám, s kamarády jsem se měl sejít až na místě, na severu země ve městě Piura. Poprvé jsem tehdy letěl společností Alitalia, přes Milano do Caracasu a odtud do Limy místním dopravcem. Do peruánského hlavního města jsem dorazil pozdě večer a vzal si na letišti taxi do centra, kde jsem potřeboval někde přespat. Řidiči jsem španělsko-anglicky a rukama nohama vysvětlil, ať mě zavede do nějakého levného hotelu. Vozil mě asi hodinu po staré Limě, převážně velmi podivnými místy, až jsem měl místy obavy, aby mě někde neobral. Křižovatky projížděl na červenou (ta je tam na semaforu asi jen orientační znamení, že z jiného směru může někdo přijet), až mě konečně vysadil před hotýlkem, kde jsem přespal. Druhý den ráno jsem se sbalil, chytil taxi zpátky na letiště, kde jsem si koupil letenku do Piury. Za pár hodin jsem byl na místě. Piura leží na severu Peru, blízko pobřeží, kolem je dosti rozsáhlá aridní oblast, vlastně poušť. První moje cesta vedla k internetu, kde jsem zkontroloval email, protože to bylo jediné spojení, které jsem měl s kamarádem, který byl v Peru již nějakou dobu. Bylo divné, že jsem neměl žádnou novou zprávu, což se při našem setkání druhý den vysvětlilo. Spletl jsem se a přiletěl na sever o den dříve. Po našem shledání jsme se nejdříve zajeli naobědvat do restaurace na kraji města, místní chicharones de lagostino byly vynikající. Poprvé jsem zde ochutnal i vývar z ryb – mléčně zabarvenou horkou tekutinu zvláštní chuti. Následně jsme se přesunuli autem do městečka Chulucanas, kde jsme přečkali noc. Druhý den jsme vyrazili pouští a následně velmi suchými horami přes Tambo Grande do krásného horského městečka Ayabaca. Po cestě jsme jeli kolem zavlažovacích kanálů, vedle kterých zpravidla vedla prašná, kamenitá silnice. Vegetace je zde velmi skrovná a odolná suchu, podmínky k životu jsou zde velmi tvrdé. Na stromech ale i elektrických drátech roste mnoho různých druhů tilandsií, první orchideje jsme našli na kamenitých svazích silnice, byly z rodu Oncidium, spolu se zajímavými peperomiemi a neurčenou Jatrophou. Na stromových kaktusech zde docela hojně roste Oncidium onustum. Ve vyšších polohách roste v údolí ceibový les (Ceiba trichistandra). Na těchto zajímavých stromech rostou jen bromélie, nejčastěji Tillandsia usneoides. Při stoupání po úzké kamenité cestě se v jedné zatáčce objevila odbočka – cesta vytesaná ve skále. Nad a pod ní byl velmi prudký svah s několika desítkami převážně solitérních stromů. Bylo to nádherné místo, rostla zde řada velmi zajímavých orchidejí, bromélií, kapradin a jiných epifytů. Nejzajímavější byl asi nález druhů Trichocentrum tigrinum a světle zeleně kvetoucí Catasetum sp. Z ostatních druhů tam rostlo několik neurčených druhů z rodů Maxillaria, Epidendrum a Oncidium. Určit se nám povedlo také Oncidium pardothyrsus, Epidendrum porpax a Diacrium bicornutum. Okolo této malé zelené oázy rostly jen ceiby a neurčené nízké křoviny. Ale jeli jsme dál a ve vyšších polohách se začala krajina zelenat, převážně obdělávanými políčky. Peru je z tohoto pohledu velmi kulturní krajinou. Po příjezdu do malého horského městečka Ayabaca (2 715 m n.m.), jsme se ubytovali v hotelu na Plaza de Armas (náměstí tohoto jména jsou ve všech peruánských městech). Je zde velmi příjemné klima, denní teploty jsou kolem 20°C. Některým místním lidem však byla evidentně zima, chodí běžně v čepicích z vlny alpaky, děvče v restauraci, kam jsme šli na jídlo, mělo při našem příchodu rukavice. V průvodci Lonely Planet jsme našli zmínku o místním odborníkovi na orchideje. Podařilo se nám ho najít a po prohlídce jeho zahrady s orchidejemi, a ochutnávce domácího likéru, jsme s ním vyrazili do jediného primárního lesa v okolí, jinde byl jen sekundární. Původní les byl tvořený porostem poměrně mohutných stromů na prudším svahu. Znakem primárního lesa je obvykle to, že je volně průchozí, chybí zde těžce prostupný křovinatý podrost. Uvnitř jsme objevili právě kvetoucí Masdevallii polystictu, rostoucí zde ve velkém množství, dále ještě nekvetoucí Cyrtochilum macranthum s velmi dlouhým převislým květenstvím, Helcii sanguinolentu a další neidentifikované orchideje. Na severovýchod od Ayabacy, téměř na dohled přes údolí, leží jedna z významných inckých památek severního Peru – Aypate. Tam jsme s naším známým vyrazili další den. Autem je to asi jen 40 km, ale jede se tam téměř dvě hodiny. Ve stejnojmenné vesnici pod kopcem jsme se stačili naobědvat a zabotanizovat, na stromech u silnice rostla řada orchidejí, žádné ale nekvetly. Navštívili jsme i zahradu jednoho místního milovníka orchidejí, měl tam toho docela hodně, i Cattleyu maximu. Ta v okolí kdysi rostla, než došlo k zničení lesů nebo k jejímu vysbírání, v přírodě se nám jí najít nepovedlo. Autem jsme vyjeli po kamenité cestě čerstvě upravené buldozerem, která připomínala tak trochu tankodrom, až na parkoviště pod ruinami, zaplatili vstupné u místní průvodkyně a vydali se do kopce k památce. Na nízkých stromech podél pěšiny jsem identifikoval Telipogon a pravděpodobně exemplář mého oblíbeného rodu Caucaea, zástupce malých vysokohorských oncidií. Samotná incká stavba je na vrcholu kopce v nadmořské výšce 2 900 m n.m. Pochází z 15.století a je odkrytá jen z části. Dominantou je pyramida měsíce a obvodové zdi z mohutných kamenných kvádrů, část staveb stále pokrývá horský prales.
Další místo, které jsme se rozhodli navštívit, bylo horské městečko Huancabamba. Leží téměř v bezlesé horské krajině, ve výšce 1 929 metrů nad mořem. Cesta je tam docela dobrodružná, jede se často po úzkých cestách vytesaných ve skále na prudkých svazích. Kovové křížky na krajích cest svědčí o tom, že občas lidé nedorazí šťastně k cíli. Vyhnout se proti jedoucímu vozidlu je docela problém, rozšířených míst, kde se to dá bezpečně provést je málo. Cestování je v Peru velmi zdlouhavé, hlavně díky značným vzdálenostem a členitosti krajiny, je zde mnoho hlubokých zaříznutých údolí, cesty jsou vytesané na vrstevnicích v prudkých svazích. Silnice jsou navíc plné výmolů, popadaných kamenů a občas i skalních sesuvů. Průměrně jsme ujeli kolem 20-25 kilometrů za hodinu, s častými botanickými zastávkami to bylo ještě méně. Po cestě jsme viděli několik zajímavých míst, z orchidejí bylo asi nejzajímavější Oncidium acinaceum. Tento druh jsem nebyl schopen identifikovat, za určení děkuji Dušanu Horákovi. Huancabamba se mi docela líbila i když Aybaca je mnohem hezčí místo. Městu dominuje velké náměstí s parkem, ubytováni jme byli v boční ulici poblíž náměstí. Na ulicích jsou chodníky hodně vyvýšené oproti silnici, je to kvůli tekoucí vodě při poměrně prudkých dešťových přeháňkách. Ty jsou tak vydatné, že po silnici teče menší řeka, jak jsme se i jednou sami přesvědčili. Našim cílem bylo ale především okolí města. Již zmíněná absence vyššího porostu ale rozhodně není na překážku orchidejím. Ty rostou na nízkých keřích a přímo na svazích. Našli jsme zde žlutě kvetoucí, nádherné Cyrtochilum aureum, Oncidium pardothyrsus, Masdevallii piceu a řadu dalších druhů orchidejí i jiných zajímavých rostlin. Mým hlavním cílem bylo navštívit elfí prales a nad ním ležící páramo. V literatuře je z této lokality popsáno mnoho zajímavých druhů orchidejí. Po nočním dešti měla i naše čtyřkolka co dělat na místních bahnitých cestách a tak jsme vyjeli jen kus nad město. Rostou zde jen poměrně malé stromy sekundárního porostu, hlavně akácie, a kaktusy s několika druhy tilandsií, nejzajímavější byla Tillandsia cacticola. Na skalách zde rostla i zajímavá sukulentní Peperomia. Druhý den už cesty trochu oschly a tak jsme konečně vyrazili na sever od Huancabamby, nad osadu Sapalache. Tam už leží tzv.elfí prales, který tvoří poměrně nízké stromy s bohatou epifytní flórou. Bohužel část lesa byla na stojato spálená, je to katastrofa, když se civilizace dere stále do vyšších poloh a zanechává za sebou jen mrtvou krajinu. V okrajových částech pralesa svítily, na mechem porostlých větvích, červenooranžové květy nádherné orchideje Fernandezia subbiflora. Po vstupu do lesa, jsme našli kvetoucí rostliny druhu Odontoglossum tenue, jednoho z nejmenších zástupců rodu. Mnoho orchidejí, hlavně rodu Maxillaria, zde rostlo přímo na zemi, obvykle kolem kmenů stromů ve vysokém mechu. Jednu krásnou velkokvětou Maxillarii jsme našli kvetoucí na stromě, pravděpodobně šlo o druh Maxillaria grandiflora. Místo je výjimečné i ornitologicky, žije zde mnoho zajímavých druhů ptáků. Nad lesem se rozprostírají vysokohorské louky – páramo. I na nich rostou sporadicky orchideje, našli jsme několik terestrických rostlin rodu Odontoglossum (dnes řazené do rodu Cyrtochilum). Na lokalitě jsem bohužel velmi málo fotil, spustil se prudký déšť, který to znemožňoval, a navíc jsme zde byli jen několik málo hodin. Škoda, je to nádherné místo.
V následujících dnech jsme se začali přesouvat na východ, cestování nám šlo rychleji, část cesty jsme jeli po asfaltové silnici 5N, hlavním tahu přes Andy do Amazonie. Mezipřistání na noc jsme uskutečnili ve městečku Jaén. Obvyklou návštěvu vývařovny a prohlídky náměstí (samozřejmě Plaza de Armas) jsme spojili s nákupem proviantu, hlavně ovoce. Další den jsme strávili v autě cestou do Chachapoyas ležící v provincii Amazonas. V Pedro Ruiz jsme sjeli z asfaltky a pokračovali několik hodin po cestě plné výmolů s honosným názvem carretera chiclayo chachapoyas. Ta vedla ze začátku údolím vedle řeky, s občasným tunelem nebo převisem. Na svazích docela hojně rostly orchideje, hlavně rodu Oncidium. Jejich dlouhé květní stvoly se žlutými květy často trčely do prostoru nad silnicí. Viděli jsme i mohutnou rostlinu rodu Cyrtopodium.
Městečko Chachapoyas je kouzelné. Bydleli jsme v hotýlku přímo na náměstí s výhledem na krásný park. Zažili jsme zde i církevní velikonoční slavnost s procesím. Důvodem, proč jsme zajeli do těchto končin, byla návštěva úžasného místa, incké skalní pevnosti Kuelap. Ta leží na skalním výběžku nad údolím Utcubamba, v nadmořské výšce 3 000 metrů. Z jedné strany je tvořena přirozenou skalní stěnou a z druhé vysokou souvislou zdí z kamenných bloků. Rozlohou se může srovnávat s mnohem známější stavbou Machu Picchu. Počátky stavby se datují od 6.století našeho letopočtu a trvaly odhadem nejméně 200 let, kdy chachapoyaská kultura přemístila a zpracovala obrovské množství kamene při stavbě, odhadem několik milionů kubických metrů. Z parkoviště jsme stoupali po kamenitém svahu poměrně prudkou pěšinou, nerostou zde téměř žádné větší stromy jen malé křoviny. Terestricky zde ale roste množství orchidejí, zejména mě upoutala Lycaste reichenbachii, které právě odkvétala, dále nádherná Altensteinia fimbriata. Doslova svítily ze zeleného podrostu sytě růžové květy masdeválek druhu Masdevallia amabilis, kterou právě v severním Peru objevil Benedikt Roezl. Je to nádherná kytka, značně sukulentní, s dlouhým květním stvolem. Existuje i v červené formě. Z dalších orchidejí zde rostou zástupci rodů Epidendrum, Stelis, Elleanthus, Myoxanthus (M.serripetalus) a další. Orlí hnízdo je 600 metrů dlouhé, 20 metrů vysoké (obvodová zeď) a 110 metrů široké. Jediný pohodlný vchod je úzká štěrbina se strmým schodištěm, umístěná přímo ve zdi. Uvnitř pevnosti jsou kamenné valy a torza původních objektů a kruhových staveb. Všude rostou velké stromy s velmi bohatým a zajímavým porostem epifytů – torzo mlžného pralesa. V převážně bezlesé okolní krajině je to velké překvapení. Na první pohled zaujmou široké a poměrně ploché růžice červených listů cisternových bromélií, jde o druh Tillandsia tovarensis, který zde roste ve velkém množství. Na velkých i menších stromech roste a v době naší návštěvy i kvetla jedna mohutná orchidej, Cyrtochilum diceratum. Roste zde velmi hojně, tvoří značně velké trsy, na jedné kamenné zídce roste největší exemplář orchideje, co jsem kdy viděl, má opravdu impozantní rozměry. Z dalších druhů jsme zde našli neurčené, fialově kvetoucí Epidendrum sp., Lankesterellu a další neurčená Epidendra. Z ostatních rostlin zde právě kvetla hezká růžová mučenka Passiflora mollisima zvaná „poro-poro“
Po návratu do Chachapoyas, kde jsme přespali, jsme druhý den vyrazili zpět na hlavní silnici spojující západ s amazonskou částí severního Peru. Po najetí na asfaltku se cestování velmi zrychlilo. Přejezd nejvyšších poloh And se spoustou serpentýn byl zážitek. Krajina je jinak v této části And poměrně holá, krajinný ráz se prudce mění při sestupu do nižších poloh, objeví se zelená, silně zalesněná údolí, jedno z nejlepších mís na orchideje v Peru. Před lety právě zde byla nalezena jedna moc hezká kytka – Phragmipedium kovachii. Zastavili jsme se u přístřešku pouličních prodejců kytek, měli zde několik druhů rodu Odontoglossum, Stanhopea, Dracula i Masdevallia, z maxilárek třeba i nádhernou Maxillarii striatu, Phragmipedium longifolium a Phragm.caudatum a řadu dalších druhů. Moc dlouho jsme se zde ale bohužel nezdrželi a jeli dál, do města Moyobamba. To je, mimo jiné, známé i historickou přítomností slavné orchideje Cattleya rex, kterou je zde možné najít už jen ve formě monumentálního pomníku na jedné kruhové křižovatce. Ve městě ani v jeho blízkém okolí už neroste, populace byla zdecimovaná. Ani jsme se nepokoušeli ji někde najít, lokality, kde ještě roste, jsou velmi vzdálené a nedostupné, což je asi dobře. Město je severní branou do Amazonie, je poměrně malé s příjemným klimatem. Zdrželi jsme se zde dva dny a vyrazili zpátky do Piury. Tak jsem se opět „trhnul“ a odletěl po dvou týdnech na severu zpátky do Limy. Hlavním důvodem bylo zkontaktovat firmu pana Ariase, od které jsem chtěl nakoupit orchideje. Po telefonické domluvě s paní Ariasovou jsem taxíkem dojel do jejich rezidence a tam zjistil, že pan Manuel Arias není a nebude doma, že je v USA. Nikdo z rodiny neuměl moc anglicky, takže domluva byla zajímavá, dokonce jsem s panem Ariasem mluvil po telefonu. Povedlo se mi dohodnout návštěvu na jeho třech orchidejových farmách, zajel jsem do první z nich, která byla na kraji Limy hned pod favelou. Tam jsem se potkal s několika zaměstnanci, jeden se mnou jezdil po ostatních finkách. Zajeli jsme i na ministerstvo pro životní prostředí INRENA, kde jsem se informoval na podmínky pro získání povolení na sběr orchidejí v rámci spolupráce s botanickou zahradou. Ty se ukázaly jako velmi složité a nákladné, s neurčitým výsledkem. Oznámil jsem jim tedy záměr nakoupit orchideje od firmy pana Ariase, která měla povolení na export rostlin. Další týden jsem jezdil po finkách, ta v Palce se mi obzvláště líbila. Měli zde velmi zajímavé orchideje chladných oblastí, především rody Dracula, Masdevallia, Telipogon, Cyrtochilum, Odontoglossum, Maxillaria a další, byl to zážitek. V noci tady byla pěkná zima, byl jsem rád, že mi půjčili pořádně tlustou vlněnou deku. Druhý den jsem si vybíral rostliny, které mi místní člověk balil do připravené papírové krabice. S tou jsme jeli zpátky taxíkem do Limy, rostliny nechali na farmě a ihned jeli autobusem na další místo, do San Ramonu, na východ od Limy. To je v nižší poloze, takže na farmě byly hlavně teplomilné orchideje. Kvetly zrovna kytky rodu Coryanthes, což byl pro mě zážitek, dále Cycnochesy, Phragmipedia, bylo tady třeba Phragm.besseae, dále Cattleye a mnoho dalších druhů. Nakonec jsem zde zůstal sám dva dny, protože můj společník odjel do Limy. Komunikace mezi mnou a dvěma místními pracovníky byla komická, neuměli ani slovo anglicky a já zas neovládám španělštinu. S mým malým slovníkem jsme si ohromně popovídali večer u piva. Zdejší finka byla dosti rozsáhlá, zpracovávali tady i kávu, na oddělení zrn od oplodí tady měli ruční loupací stroj, takový mlýnek, do kterého se shora sypaly zralé plody kávy, točením se uvnitř loupaly a zrna vypadávala na jedné a oplodí na druhé straně. Další den jsme vybírali kytky, o které jsem měl zájem a balili je do krabice. S tou jsem další den vyrazil zpět autobusem do Limy a po příjezdu taxíkem na limskou finku, kde jsem rostliny nechal pro kontrolu provedenou před vystavením povolení k vývozu. Potom jsem se plně věnoval nicnedělání a zahálce. Byl jsem v hostelu, spíše v takové ubytovně, v poměrně luxusní čtvrti Miraflores, kousek od moře. Ubytovna to byla z toho důvodu, že nás spalo více na pokoji, lidí z různých koutů světa. Byla to docela pohoda. Do centra a na Mercado Indio to byl kousek, vedle byl velký obchod s potravinami, všude parky a zeleň, paráda. Tři dny tady uběhly docela rychle. Pravidelně jsem chodil hlavně na Mercado Indio, nakupovat ovoce a do boční žrádelny na parihuelu, polévku z mořských potvor, řas a nevím čeho, nejlepší, kterou jsem kdy jedl. Jedna místní prodejkyně si mě oblíbila tak, že když jsem se objevil, chytla mě za ruku a táhla ke svému stánku na kolečkách a nabízela mi všemožné bylinky, co tam měla. Nakonec vytáhla zpod pultu pytel se sušenými listy koky, musel jsem si jeden vzít, rozžvýkat ho a pochválit.
Předposlední den jsem vyrazil na INRENU, kde jsem se dozvěděl, že na fince nebyla kontrola na rostliny, nikdo ji dopředu neobjednal, a že mi vývozní povolení nedají. Bylo to docela fiasko, odjel jsem nakonec bez kytek. Poslední den v Limě jsem věnoval nákupům. Letadlo mi letělo ve 2 hodiny po půlnoci, tak jsem na letiště jel až kolem 22. Hodiny a před odbavením stihnul ještě pivko. Na odletové přepážce jsem se dozvěděl, že z Caracasu moje letadlo společnosti AlItalia neletí, že Italové stávkují, a radili mi, abych zůstal v Limě, dokud znovu nepoletí. To jsem ale zavrhnul a odletěl do Venezuely. Tam jsem celý den strávil na letišti komunikací se zástupci AlItalie, kteří vlastně nic nevěděli. Teprve večer nás odvezli do Caracasu na hotel a druhý den dopoledne zpět. Zajistili mi místo u venezuelské společnosti Buenavista do Madridu, na ocase, v kuřáckém!!! oddělení. Děs a běs. Moje krosna samozřejmě zůstala v Caracasu, domů mi ji přivezli za 2 týdny.
